ALPY 2009
za Maďarem přes vrcholky ALP
KOMPLETNÍ FOTOGALERIE - ZDE
Firefox nepodporuje seekování v rámci videa pokud není načteno v bufferu, chcete-li přeskakovat použijte jiný browser (IE/Chrome...)
DALŠÍ CESTOPISY NA WEBU WWW:DIRTYFROGS.CZ
Probíhalo to asi takhle:
Maďar „Někam bych jel, třeba do Istanbulu k moři a přes Gruzii zpátky. Kdo jede se mnou?“
Guru „A to chceš stihnout za tejden?“
Maďar „Proč? Kdo mluvil o tejdnu? Takže ty bys jel někam na tejden? Dobře naplánuju něco na tejden. Co ty?“ na mě
Moose „Hmm, na tejden bych asi i moh“
Maďar „Tak alpy“
Terkill – překvapený výraz beze slov.
V týdnu Guru zařídil ubytování blízko Zell Am See s tím, že přijedeme na místo cca kolem
10té večerní.
Zároveň si pořizuje nový stroj Honda CB 1300 SA
Den 1 – 483 km – Roudnice nad Labem (ČR) – Viehhoven (Rakousko) – 24.9.2009
Předpověď – v čr oblačno, rakousko deštivo. Ráno opravdu prší.
Odjezd naplánovaný mezi 12-13 se postupně díky pracovní vytíženosti všech zúčastněných odsouvá, jako první je připraven vyrazit Maďar (všichni nechápou že zrovna on) byť se příliš nezaobíral myšlenkou kvality své zadní pneu. To Guru stejnou situaci řešil rezolutně. Někdy kolem 14té se rozhodl přezout. Díky Tomášovi se vše daří rychle. Guru se však stává terčem fotoaparátů, když zbylou skupinku zaujme jeho nový kožený obleček – hned se ujímá Maďarova poznámka … to už není jen Guru, to je Kožak Guru.
14:30 se vyráží – k pumpě, bo Maďar nemá natankováno. Pak se jede vlastně až k hranicím durch, doba se postupně zkracuje, protože zrovna předpisová rychlost to není. Prvním cílem s delší zastávkou je Passau, kde si Guru kupuje nové rukavice, Maďar taktéž a k tomu nádavkem přidává i boty Sidi. Chvilku přemýšlí zda tam své staré nenechat, ale bere je sebou, což se později ukáže jako velmi prozíravé. Z Passau vyrážíme už za tmy a zvažujeme otázku zda vyrazit dle navigace rychlejší ale o 100 km delší trasou, nebo kratší, ale pomalejší. Volíme kratší trasu, na které najíždíme cca 1 hodinu a tedy ve 22 hod můžeme zastavit a jít se ubytovat. Pak pivko, rum, becher a první noc kdy sdílím společné lože s Guru. Ach ach.
Předpověď na zítřek dle netu – déšť pro naši oblast.
Den 2 – 232 km – Viehhofen (Rakousko) – Xyz (Itálie) – 25.9.2009
Vstáváme kolem 8mé, neprší, ale vrcholky vidět nejsou, je mlhavo. Po snídani, asi nejlepší za celou cestu, se paní domácí ptáme jak to vypadá s počasím – prý „tady pršet nebude, zítra také ne, ale na druhé straně kopce nevim.“
Balíme a vyrážíme směr mýtnice Grossglockner – funguje jedna, ale na tu trochu aut a motorek které tu směřují na mlhavou horu to bohatě stačí. Platíme 18 E a vyrážíme v poklidu si užívat buřtíků. Pro mě a Maďara je to poprvé na moto, Guru to již zažil i se synkem. Mlha je občas hustší, občas má snahu se protrhnout, silnice tu více tu méně čvachtající, ale jede se dál až na vyhlídku Edelweissspitze (2571m), kde je poněkud zima a samozřejmě mlhavo. Prý je tu vidět celé okolí, my vidíme tak na 100 m. Prostě pěkné pokoukání. Pokračujeme dál, mlha ustupuje a za tunelem, světe div se, vykoukne alpské slunéčko. Pokračujeme na vyhlídku Kaiser-Franz-Josephs-Höhe (2369m), kde je vidět už většina okolí i ubývající ledovec :(. Fotíme, natáčíme, telefonujeme. Jen sviště nevidíme, asi už zimují.
Frčíme dále, kolem stáda ovcí které bezohledně nedávají přednost nikomu myslíce si že v davu je síla, hledáme kde nakoupit večerní zásoby – závislost na kole dělá své, pivo také dochází. Zastavujeme kus za Lienzem na paštiku a chleba u odpočívadla kde se pasou krávy. Alpské. A normální, žádné Milky. V dalším průsmyku Staller Sattel - passo Stalle (2055m) u jezera Obersee (sjezd do Itálie) nás tak zaujme okolí, že nějak nevnímáme podivnou značku kdy ¼ tvoří zelená výseč zbylé ¾ červená … ano, správně, 15 min se jezdí a 45 čeká. Je jasné jakou jsme chytli barvu. Do zelené se „startovní“ pozice zaplnila dalšíma strojema natěšenýma na kličkovanou. Vyrážíme v druhé polovině a náš peloton vede jakýsi obstarožní bavor u nás braný jako historické moto, uvádějíc v zoufalství našeho Guru, který to nemůže snést a doporučuje shodit daný stroj ze srázu i s jezdcem. Naštěstí pro málem lynčovaného nešťastníka není trasa dlouhá, ale za stálého mrholení čvachtá a to nikoho moc nebaví, ač takové Antholzer See je krásné.
Jedna ubytovaná stařenka netušila kdo se to ubytoval, tak asi proto se přišla podívat do společenské místnosti prosíc Maďara by se ztišil (chudák byl překvapený jako ona, protože tam byl sám a plánoval trasu na další den – já a Guru jsme místnost těsně před jejím příchodem opustili)
Najít ubytování se nám daří kolem 6té. Před spánkem panáka italské voňavé hruškovice.
Tak jsme to dokázali, zdolali jsme meku motorkářů, bájný GG. V té době ale netušíme že to je jen slabý odvar toho, co pro nás nejen příroda, ale i Maďar, nachystali.
Den 3 – 285 km – Xyz (Itálie) – Xzy (Itálie) – 26.9.2009
Ráno vysvitlo slunko, proto jsme se snídaní pospíšili a hurá objevovat další passa. Navigace, tak jako předchozí dny precizně naplánovaná Maďarem a nastavená na „krátké“ cesty nás hnala neomylně vpřed krásnou přírodou, cestu lemovalo koryto řeky značené jako „stezka (asi pro pěší)“ …najednou nás uprostřed cesty vítala přežvykující kráva zvyklá na blesky foťáků, ale za ní nebylo už žádné pokračování, jen parkoviště a hotýlek. Byli jsme v Pederü. Navigace ukazuje pokračování prapodivným směrem do lůna přírody po jakési kozí stezce a Maďar se neohroženě staví k začátku druhé cesty kde stojí bílá značka lemovaná červeným kruhem. Museli jsme se obrátit a jet do dalšího passa jinudy, alespoň pro příště víme co znamenají křížky na mapě. Projíždíme passem Valparola (2192m) za kterým narážíme na pevnost z první války. Příroda opět nezklamala, díky mlžnému oparu to chvílemi vypadalo jak v anglických mokřadech nebo kdesi ve Skotsku, aby najednou vystoupila skalní stěna. Touto cestou jsme dojeli do passa Falzarego (2117m) u Cortiny d’Ampezzo. Opět začalo svítit slunko a navigace nás zavedla k zavřenému občerstvení na sjezdovce, kde Guru připravil polévku 3chutí. Pohledy do okolí a složené stoly stály za obědovou pauzu, po které jsme směřovali cestou necestou k passu Giau (2236m), kde nás opět dostihlo počasí britských končin. Alespoň jsme si uvědomili kvality foťáku do deště našeho vůdce, kdy jsme na 10 snímků cvičili prostnou. V dalším passu Fedaia (2054m) si Maďar uvědomil že to tam vlastně zná a že jsme ve vyhlášeném italském lyžařském středisku Marmolada. Pod ním jsme potkali u přehrady skupinku důchodců podivujících se nad tím, že tak mladí máme takové motorky a že tedy není v čechách nějak moc špatně. Rychlé foto, odpověď Maďara že ho také těší vidět důchodce v Itálii a nejvyšší čas hledat ubytování. To ale nebylo tak jednoduché, sjeli jsme do nížiny a teplota z příjemných 17°C se vyšplhala na nepříjemných 25°C. Navigace nás nenechala ve štychu a hladovým žaludkům dopřála cestu ovocnými sady plnými výborných jablek. Guru nezaváhal a pár jich sebral. Co na tom že soukromá cesta končila u jakéhosi statku. Postupně nás začala dohánět tma, naštěstí Maďar objevil paní motorkářku i s motorkářem, kteří ač mimo sezonu nás ubytovali v 6ti lůžkovém apartmánu. Oba neuvěřitelně ukecaní, ale příjemní.
Den 4 – 215 km – Xzy (Itálie) – Livigno (Itálie) – 27.9.2009
Ráno trochu zaspáváme, ale nevadí, čeká nás další příjemný den. Slunko vysouší silnice a my jedeme po nádherné sérii buřtíků, z jedné strany lemovaných skálou a z druhé údolím. Stavíme až na passu Tonale (1870m), kde je pomník obětem (asi z druhé války) a Guru předvádí ve dvoutisícové nadmořské výšce sprinterský výkon od nastaveného foťáku k nám, napodruhé běžím já. Máme hlad a domlouváme se na pravé italské pizze, ale ti bídní taliáni nefungují .. je neděle a nepracuje se. Nechápem jak vlastně můžou existovat. Guru tím pádem začíná být lehce nervozní, má jen půlku koly a krámy vypadají zavřeně. Jedeme raději dál po silničce kam smí jen auta a motorky, paráda, uzoučká lemovaná patníky a vedoucí k passu Gavia (2652m). Nakonec najdeme i pizzerku, která sice nemá otevřeno, ale kde nám tu pizzu upečou … co na to říct, byla výborná. Míříme ke švýcarským hranicím u kterých nás přepadne déšť a mě a Guru dožene do nepromoků. Alespoň je to kompenzováno bezcelními cenami – litrové Martini 4E, litr naturalu 95 za 0,80 E, litrová láhev Jacka za 10E. Silnice lehce klouže a sjíždíme do městečka Livigno kde nás ochotný týpek zavede do zavřeného hotelu, kde nás za 30E (standardní cena pro Itálii na 1 noc se snídání) nechá přespat. Naštěstí zde mají otevřeno do 19hod, tak Guru může zajet pro kolu. Maďar akorát po průjezdu oním deštěm zjišťuje, že jeho nepromokavé boty promokli a že díra ve švu asi nebude větrání. Rozhodujeme se že pojedeme zpět opět přes Passau botky reklamovat.
Den 5 – 327 km – Livigno (Itálie) – kdesi u Bad Tölz (Německo) – 28.9.2009
Ráno je sice chladno ale ažuro, po nevalné snídani valíme do Švýcarska. Zastavujeme u jakési celnice hned u přehrady. Paní po mě něco chce, nerozumím a podávám občanku, nechce ji, vytahuji pas, nechce ho, vypínám motorku a konečně slyším co vlastně chce – 7 E za osobu – průjezd tunelem. Platíme a dochází mi že to není celnice, ale mýtnice. Tunel je dost dlouhý a hned za ní právě celnice, kde se po zjištění SPZ ptají zda něco vezem. V navigaci končí mapa Itálie a je jen černo, nemám mapu Švýcarska. Vedení se ujímá Maďar, který sice veškeré podklady zapomněl doma, ale operativně vše řeší každý večer, i na tuto situaci je tedy připraven. Švýcarskými Alpami nás vede neomylně k passu Dal Fuorn (2149m) kde vidíme i prvního a posledního medvěda – bohužel jen dřevěného. Dále cca 30 km Švýcarskem málo známou cestou, která ve výšce cca 2000m přechází v offroadovou cestu kterou si s Maďarem užíváme. Guru vše, jak je na této výpravě jeho zvykem, dokumentuje pomocí foťáku řídíce jednou rukou (to vše dělá i v mě nepříjemných vracečkách, které projíždím krokem spíš jak na koni než na motu). Jedeme přes bod Umbrail (2503m), kde se opět dostáváme do Itálie a už jsme tu …. V Bormiu přejíždíme passo Stelvio (2760m). Sluníčko svítí a plyšový svišti hvízdají v několika krámcích. Ne nadarmo se říká to nejlepší na konec. Sjezd není jen několik buřtíků, ale celý věnec, co věnec, celá masna. 100 m před vjezdem do Rakouska dáváme ještě 1x pizzu (hmmm, ta byla) a už si to hrneme domů. Ubytování při cestě kousek od Bad Tölz přináší báječnou večeři .. do chvíle než se objevilo jídlo na stole nikdo nevěděl co jsme si objednali. Dáváme s Maďarem weisebier, Guru se drží tradičního pivka. Hostinská přispěchala s nabídkou dezertu, jak Maďar přeložil sýrového prkénka. Tak je to poslední večer, dáme si ne? Na stůl je nám přinešena roztrhaná palačinka s rozinkami, mandličkami a posypaná cukrem. Těšíme se na snídani, která je ale poměrně velkým zklamáním.
Den 6 – 480 km – kdesi u Bad Tölz (Německo) – Roudnice nad Labem (ČR) – 29.9.2009
Tento den je vlastně rozdělen do 2 milníků – reklamace v Passau byla úspěšná, pak překročení hranic a co nejrychleji domů. Průjezd Prahou byl tak rychlý, že si dodnes pamatuji vystrašenou paní hrozící holí, která couvala před dunícím motocyklem Honda 1300 a hurónský smích Maďara který situaci komentoval slovy „to je borec“ (Guru) .. pak mi ujeli jako toho dne několikrát aby za Prahou počkali a s větrem nikoli v zádech, ale pěkně z boku jsme dojeli do místa výjezdu – Roudnice.
Zhodnocení:
Žádná nehoda, dobrá nálada, hlady jsme neumřeli, každý večer panák italské navoněné hruškovice (která poslední den už moc nechutnala ale díky slovům Maďara „pomohla nám zatím každej den tak ji tam šoupnem“ se vypila), bezproblémové stroje, počasí více než dobré – projeli jsme vším, trefné hlášky .. prostě jsme tam byli my a to je dobře snad vždy a všude.
Poděkování
Maďar – Honda TransAlp 650 za jeho plánování, optimismus, radost, němčinu a přítomnost i s Hugo Bossem
Moose – Suzuki 650 V-Strom a jeho navigace, kostrbatá angličtina, něco fotek a videí a přítomnost (byť občas u průjezdů vracečkami byl trochu nesvůj) - + za jeho vedení skupiny dle dispozic Maďara
Guru – Honda CB 1300 SA a jeho fotky, videa, kuchtění, řeč těla a přítomnost (byť občas působil poněkud naštvaným dojmem)
Zeus – zařídil počasí
Naše přítelkyně které nás na cestu pustili (stejně jim nic jiného nezbylo) a doma nám přichystali pohoštění … někdo měl svíčku, někdo štrúdl, někdo něco jiného …
(pozn.: Guru) – k tomuto poděkování se nepřipojuji, protože nevím jak Maďar, ale „pustili“ pro mne není správný termín – možná tolerance, možná smíření, ale ptát jsem se jako Moose opravdu nemusel :) :) :)
Guru, pár slov na závěr:
Není moc co dodat, snad jen mé poděkování oběma mým drahým přátelům, za to že jsou a že jsem díky tomu mohl strávit několik dní tak, jak bych chtěl trávit většinu života....
(PS: i když nasraně vypadám, v tomto případě opak byl pravdou :) )