Firefox nepodporuje seekování v rámci videa pokud není načteno v bufferu, chcete-li přeskakovat použijte jiný browser (IE/Chrome...)
DALŠÍ CESTOPISY NA WEBU WWW:DIRTYFROGS.CZ

 

 

Karpaty 2011 – jak to viděl Guru
Rok se s rokem sešel a je čas plánovat další klubový Single . Krom členů klubu jsou přizváni i osvědčení spolucestovatelé z akce 130km – Andrej , Švícko , navíc pak pak klučina z doprovodného konvoje Maďarovy svatby – PRIM. Někdy v lednu začínají probíhat první rozhovory o cíli naší cesty  kterým se přes má prvotní odmítavá stanoviska stává Rumunsko – konkrétně Karpaty . Dohadujeme základní vizi  - jízda po zpevněných silničkách, spaní převážně v penzionech. Jelikož jedeme do neznáma , přibalujeme pro nouzové přenocování stany, vařiče a stravu. Je určen termín , který se ještě několikrát posouvá až se ustálí na datu 27.5 - datu kdy nám ve večerních hodinách jede vlak do Popradu.
Volba nočního přesunu  za asistence českých drah má několik důvodů, hlavním je jistě ušetřený čas, dále pak ekonomika a v neposlední řadě možnosti strojů – MBJ (na akci nazývaný „malý Guru“) jede na TDR 125ccm jemuž dlouhé přesuny nesvědčí. Dalším důvodem jsou i naše obavy z přesunu kolony 12ti strojů které spolu nikdy takto necestovaly .
ČD kapitola sama pro sebe .
Již od ujasnění termínu komunikuji s ČD o rezervacích , jsem 2x písemně ubezpečen že sice není šance jak rezervovat cestu dříve než 60dní před odjezdem, ale že to nebude problém….je to problém  - 60dní před odjezdem zjišťuji že ČD jsou schopny přepravit 12stroju do Popradu ale nikoli zpět – zpět rezervuji 8míst a je jasné, že 4 stroje pojedou po vlastní ose…los padne na  mne (Guru) , Maďara, Miloše a Comatta.

Organizace:
Organizace akce  se zhosťujeme tu více tu méně, beru za své obecné potřeby tak jako v jiných ročnících Single – beru si na starost obecnou organizaci schuzek, výbavy, probíhá zdravotní školení, tisknem propagaci ve formě samolepek a triček. Maďar nadšen myšlenkou Rumunska od začátku aktivně plánuje cestu do čehož mu moc nezasahujeme – kupodivu se udržím  i já a tak až na malé výtky týkající se náročnosti terénu a deních dávek kilometrů o nichž si ve skrytu duše domnívám , že je ohlídám podle okolností jež nám připraví Rumunsko až na místě, je vše jen a jen na něm. Ostatní účastníci se dovybavují  technikou,  Tokarev balí pojízdnou dílnu vč minimaxu dělobuchů na plašení  či lov medvědů.  Já pořizuji pořádáný kinžál na lov divé zvěře a její následné porcování. Podstupujeme zdravotní školení  a těšíme se na den „D“  v sestavě Maďar, Guru, Moose, Čiči,Tokarev, MBJ, Prim, Luboš, Švícko, Andrej, Comatt, Gabo,  partě která se v plné sestavě přes mé snahy ještě nebyla schopna sejít.

Den první -  pátek 27.5  ODJEZD – noční vlak PRAHA – POPRAD

Je to tu , den „D“ – akce začíná studenou sprchou – Mooseho v noci bolí zub a v ranních hodinách podstupuje jeho komplikovanou extrakci – doktor kategoricky zakazuje cestovat a cíl rumunsko považuje za velmi hloupý vtip – Moose , jeden z hlavních osob akce nejede – jede nás 11. Miloš řeší na poslední  chvíli komplikace se s tavbou jež po poledni dotahne a tak alepoň on jede se námi. V 19h večer se setkává našcu 11 strojů na Shellu v Rci a za doprovodu přátel odjíždíme směr Praha po cestě nás zastihne déšť a ten se podepisuje i na kluzké rampě k vlaku  a posléze prvnímu pádu – ano jsem to já, CB se válí na kufrech, plasty praskají , blnkr se rozštípl a já se válím pod tím vším. Zamrzí mne to, ale chlácholím se myšlenkou že jsem si snad svůj díl smůly tímto vybral a teď mne jeiž čeká jen týden plný příjemných zážitků…..jak jsem se mýlil! L
Motorky máme naloženy a až na drobnost že nám začali vagon posunovat i s Comattem kterému hrozilo, že si užije noc mezi stroji se nic nedělo, nakup pár plzní do vláčku, obsazení několika kupé a laškování spolu s příslibem ochrany pro místní slečny průvodčí od bandy natěšených motorkářů – single začínala z vesela a my se těšili co přinese. (pro úplnost dodávám, že asistenci nakládajícího technika si v pojetí ČD lze představit jako člověka co si dá vedle vagonu kde se lopotí parta motorkářů cigáro – většina z nás motorky převážela  a ví jak je zakurtovat, pokud by tomu tak nebylo, vůbec netuším co by se dělo – ano je to o lidech, o lidech na svém místě a lidech mimo něj)

Den druhý – sobota 28.5 POPRAD – Maďarsko – Satu Mare

Vyložení motorek (pozadu, nechápu, ale asi je problem  otočit vagon) a zjištění že polovině cestovatelů nejdou mikrofony v interkomech (mrzelo mne to, ale nutno podotknout že nikdo nebyl schopen se na mou opakovanou žádost sejít na tesovací vyjížďku a tak jsem se neubránil i mírně hořkému  pohledu na věc – první start se nese v duchu celé akce – Maďar vehementně pobízí a k dokonalému obrazu mu chybí snad jen bič – společné foto podobnou bandou motorkářů a hurá na průlet maďarskem.
Původně jsme měl snahu zorganizovat pořadí motorke dle zkušeností jezců, nestíhám a skupina získává jen pár jasných pozic –
Maďar – 1 pozice, navigátor, veducí skupiny
MBJ –  2-4 pozice na slabém stroji v dohledu Maďara
Čiči a Já  -  poslední , zavíráme skupinu, řešíme opozdilce a komunikujeme s Maďarem ohledně případného zpomalení či zrychlení skupiny, současně si navzájem kryjeme záda, protože mezi námi a Maďarem jsou očividně jezci bez znalosti  principů spolupráce kolony.
I přes určitou neorganizovanost zbytlku skupiny, možná diky relativně nízké cestovní rychlosti cca do 120km/h jedem plynule bez ztrát a bloudění. Shodujeme se na tom, že to z čeho jsme měli asi největší obavy  - z příliš velkého počtu strojů – se nenaplňuje a my vcelku svižným tempem ukrajujeme první kilometry vedoucí k našemu cíli  - RUMUNSKU
Přejezd Rumunských hranic, první děti  „Daj EURO“, pár prvních toulavých psů, benzina evropského formátu kde nás ubezpečují že Vignete není pro motocykly třeba a pak vjezd do centra prvního většího města – zde nádherný park, oběd pod pergolou se zvlhčovačem vzduchu  jež by mohla závidět polovina měst na francouzské riviéře – již od počátku budíme rozruch, lidé zvídavě okukují stroje, nejvíce zájmu budí moto STIHL jež se pro značku stane patrně nejžádanějším artiklem. Docházíme k závěru, že nejvíc domorodce upoutá naše množství – motorku tu občas vidí , ale naše kolona je přeci jen něco co se tu tak často nepotká a tak si užíváme zdravice všeho obyvatelstva od malých dětí, seniorů až po začínající MISS Romania, jež je tu až překvapivě mnoho. V této době nemáme osobní zkušnost s obyvatelstvem a  tak nás maličko poleká recepční hotelu jež bere našch cca 1000EUR nasedá do naleštěného černého mercedesu třídy E a odjíždí kamsi… Zůstáváme v prázdné recepci hotelu a doufáme, že se naše vtipné konstrukce o vývoji výmeny peněz  kterými se bavíme, nepotvrdí…
Recepční se vrátil – nemá RONy, vrací eur a my jdeme na oběd  kam za námi později přijde a uskuteční výměnu.  Aktuální kurz  1EUR=4RON . Po jídle pokračujeme do Satu Mare , je krásně, rádi bychom dnes stanovali někde u řeky a spolu s koupelí si užili něco s dovezené stravy a odlehčili tak našim strojům
Nedaří se nám najít rozumný plácek a my dojíždíme do městečka s vyhlášeným veselým hřbitovem kde na každém pomníčku je kresbou vyjádřen skon dotyčného, je večer,  účastníme s e svatební kolony a užíváme si pozornost domorodců pro něž je náš průjezd opravdovým zážitkem stejně jako pro nás jejich pozornost  a ovace.
Stavíme u penzionu kde se i ubytujeme, motorky ve dvoře 2-3 lužkové pokoje , venku altánek  kde posedíme. Na naši žádost paní domácí nechá dovézt karton piv a coly a tak nic ebrání  nočnímu pikniku a následnému veselí. Dnešní den byl fajn a já skoro zapomínám na šrámy mého Raptora. Současně je to první společný den a vše nasvědčuje tomu, že jsme měli štěstí  s výběrem spolusouputníků  –  všichni se zapojují a nevidím nikoho, kdo by mezi nás nepatřil. Rýsuje se nám fajn „chlapský“ týden  - prostě ten pravý SINGLE. Tento den je také charakteristický jednou krádeží o které jsme nic netušili –krádeží jedné hodiny – po vjezdu do Rumunska jsme se dostali do jiného časového pásma , takže od nás v 22h odeslaná SMS o tom, že jsme v pořádku dorazí do čech v 21.01 J

Den třetí – neděle 29.5 – stanování, kufry, offroad,  debil vs drsný Toky z Čech

Ranní snídaně jež připravila Frau ve standardním duchu (vejce, džem, sýr) nás startuje k první kulturní vložce  - návštěvě Veselého hřbitova jež se rozkládá cca  600m od našeho ležení – jdeme pěšky (ano i já), omrkneme co se dá a pak se vracíme ke strojům – Čičiho si oblíbí místní ratlík a jelikož je jejich náklonnost oboustranná, už to vypadá že nás přeci jen bude cestovat  12…..ne Čiči , láska je láska , ale on(ona) s námi nesmí!  Spolu s ratlíkem mizí i můj 180cm dlouhý řetěz, nevím kdo za to může, ale ani jednoho jsem již do konce výpravy neviděl, tak ve mně hlodá podezření , že to má nějakou souvislost…
Pěkné počasí a my vyrážíme, je to fajn, dobrá silnice až po poněkud drsný přejezd se svačinou a operací Švíckovy nohy na vyhlídce jejíž již tak napjatou atmosféru dokresluje Čiči s dotazy „A co dýchání, dýchá se ti dobře?“ na kterou Švícko všimnuvší si nemalé trubkyv jeho roukou odpovídá rezoltním ne. Švícko je vůbec tvrdý chlapík a odmítá i anestezii, ketrou ve formě „rány palící do hlavy“ nabízí pohotový Comatt  - Kleneč nasadila vysokou laťku pro ostatní účastníky naší dobrodružné expedice. Jedeme dál a s Čičim cedíme krev za naše drncající stroje,  po přejezdu tohoto úseku sjíždíme do „civilizace“ kde místní idiot s velkým přívěsem málem srazí Švícka i s jeho motorkou  - pojíždí po pumpě a myslí si že mu patří svět – z tohoto omylu ho vyvádí Toky  jež pěstí vyjadřuje  svůj názorm kamsi do jeho kapoty, kdo tam byl všiml by se klepání zdviženého prostředníčku onoho řidiče – já stojím opodál u svého stroje a přehrávám si v hlavě hlavní zásady použití teleskopu jež ukrývá můj tankvak, problémový řidič udělal to jedinné rozumné a zmizel v dáli, takže na praktickou ukázku řešení této situace nedošlo. Jedeme dál a  maďar velmi opatrně vědom si mého postoje k dělení skupiny, nadhazuje svou potřebu offroad vložky, mé stanovisko je negativní , ale souhlasím s úmyslem  pokusit se o přejezd všech 11ti jezdců.  Vše za nás řeší počasí a hlad, spolu s deštěm zastavujeme u hotelu kde se družíme  smístními hasiči, dáme dlabanec, zkritizujeme střechy altánu do kterých teče a ochutnáme nevyhnutelné – „redbull“, Díky počasí rušíme offroad vložku a já vyvolám hlasování o tom zda pokračovat či nikoli. Hlasování se zůčastní Maďar, Švícko, Gabo proti kterám stojím osamocen s názorem ubytovat se a další den pokračovat, včetě enduro vložky. Zbytek jezdcu se nevyjadřuje, čeká jak se to vyvine a tudíž pokračujeme dál. Následujících cca 5km nemohu komentovat – problém jsou četné díry které se slily v louže a tak zatímco za sucha  můžeme s Čičim vyhodnocovat ketrou díru projet a kterou ne, dle jejich hlouky (vzhledem k množství se nesnažíme díram vyhýbat – volime jen menší zlo pro naše stroje a zápěstí) teď je to jen a pouze loterie s očekávaným pádem. Zcela  nepokrytě nadáváme na povrch i mizející skupinu, ano tohle pro naše motorky není, malá kola zapadají do děr a motky se různě  perou s terénem i  s námi . Do toho všeho déšť  a všudypřítomné riziko pádu.  Projeli jsme , přejíždíme kopce a sledujeme malebnou scenérii Karpat. Déšť ustává, silnice je suchá a krom debaty Gaba, Švícka a Maďara o nespokojenosti s trasou , kde byl z mého pohledu Maďar pranýřován za málo offroad se v našich vysílačkách nic neděje – opět je několik důvodů, převážná část skupiny má vysílačky vybité, Čičimu jde jen příjem a na mé po spršce vody odešel mikrofon.  Po čase Gabových příspěvku jdu odpovědět alespoň gestikulací a záhy bouchají saze v Čičim, jež projeví svůj názor ještě bouřlivěji. Po krátké diskuzi se věc sklidní , dohodneme se na stanování a razíme najít vhodnáý plácek , nakoupíme v marketu něco chlazeného piva, ja opět zahodím motorku na pravý kufr a jedem dál heldat ubytko.…. Skupinan  jej nachází, ale bohužel po ceste k němu mi praská držák kufru a já tento ztrácím kdesi v prachu – druhý den musím najít svářeče, ale co, kufry dostávají v pravdě expediční vzhled a tak toto bneru jen jako zpestření výpravy se snahou získat punc. Bohužel v okamžiku kdy praská můj nový náznačky Smith & Wesson, jednnná připomínka mých původních militantních myšlenek, už to jako patina neberu – přeci jen 34cm dlouhý nůž vejpůl zamrzí. Dáme baštu, romatickou koupel v místní bystřině a po troše času u ohně s přáteli uleháme do stanů. Jelikož jsme pamětlivi hlavních zásad stanování v přírodě, uklídzíme veškeré jídlo ke stanu Andreje a Čičiho. Medvěd nepřichází a my v klidu spíme.

Den čtvrtý – pondělí 30.5 – Jezero Sv.Anny, Maďarova exhibice , počátky jeho  treninku boje na nože

Vstáváme časně, kufry vážeme na můj a maďarův stroj, Comatt bere vak a elá skupinka jedek  centru sehnat svářeče – najdu ho u místní nálevny a za 100RON + 2 cigarety s velbloudem mi převaří oba držáky  - nutné foto, nastrojit a hurá za dobrodružstvím.
Dnes bychom měli konečně poznat Karpaty a dojet někam k jezeru Svaté Anny, jež by z nás údajně mělo smýt všechny hříchy. Po příjezdu k jezeru se obloha zatahuje , přichází bouřka a většina cestovatelů natahuje nepromoky. Já namísto toho parkuji pod stromy a spolu s MBJ vyrážím zatím bez deště na obhlídku jezera – při mém přiblížení  voda  v jezeře ustupuje a vře, s ohledem na kluky se nekoupu. Přichází bouře a jedinný kdo nemá nepromok (ani nic jiného) je Maďar – chvátá smýt hříchy i prach z našeho putování – stav jezera po tomto činu mi není znám, ale sleduji vznik sázky Maďara s Tokarevem, že Maďar nebude schopen zajet ke správci jezera zakoupit další lístek, to vše na motorce takříkajíc na Adama.
Maďar odjíždí a zlý jazykové tvrdí, že nešlo až tak o výhru jako  o záminku aby Maďar uspokojil své zvrácené potřeby.  Bičován deštěm plní slib a vyhrává sázku, současně děsí vše živé v širokém okolí . Zpráva o jeho činu se nese jak černý mrak skrze karpaty a díky ní se nám již do konce výpravy vyhýbá vše živé krom skotu, jemuž  tato hrozba očividně nedochází a tak jí jde tupě v ústrety.
Nacházíme ubytování v hotelu cca 20km od jezera, motorky za plotem a trávíme příjemné chvíle nad pivkem  a jídelm v hotelové restauraci. Současně padají provokativní poznámky na mou hlavu a mé dnešní odložení motorky opět na pravý kufr * vzniká zde teorie o jedné velké pravotočivé zatáčce přes celé karpaty, jejím vlivu na mé pády a jejím finálním vymrštění celé skupiny směrem k domovu v závěru týdne – ale tato myšlenky jsou předčasné, vždyť trávíme teprve druhý večer v Karpatech.

Den pátý – úterý 31.5 – Je to tu

Původní plány dát ranní koupel v jezeře rušíme díky přicházející únavě a nepřílis pěkném počasí, je mokro a může přijít prakticky cokoli. Navíc nám příjemný pobyt v hotelu hatí přes noc změněná cena za hotel a absence snídaně k Maďarovu lůžku – toto pořešíme a vyrážíme serpentinami  s povrchem nevalné kvality smočeným noční bouřkou. Sjíždíme z kopců, nebe se projasňuje a  vše vypadá na pěknou cestu …až. Až do doby kdy se příhlásí stroj MBJ – prvotní detekce problému specifikuje vadnou svíčku – na toto jsem s MBJ připraveni a než MBJ odtsrojí přídavné nádrže s benzinem a olejem pod kterými se naše náhrada ukrývá, stíháme ješte Gabovvi zalepit (3knoty po vzoru Guru-Švícko homemade) píchlou zadní pneu, ke slovu se dostává i Tokarevem vezené odlehčené torzo kompresoru.  Po  menším problému  s  absenci velkého svíčkového klíče měníme svíci a doufáme v naskočení stroje a našem pokračování cesty – nikoli – Toto by se mohlo jevit jako okamžik kdy začíná z mého pohledu , pekelná cesta ale není tomu tak. Po zkoumání problému naším servisním týmem Tokarev-Švícko a jejich poradcem Gabem, je určena jako závada „fajfka“. Po neúspěšné snaze ji opravit vyrážíme s Milošem  obstarat náhradní díl. Co následovalo se dá rozdělit na dvě akce – naše strastiplná cesta za náhradním dílem a události vedoucí k celodennímu pobytu zbylé skupiny na místní cca 5km vzdálené pumpě.

Guru + Miloš – stíhací jízda pro fajfku:

Ptáme se místních, zdá se , že zde využívají služeb mobilního servisu, jelikož na každou otázku všichni velmi ochotně odpovídají „ano , 5km tímto směrem“ (jen ten směr se různí). Míjíme 4policejní hlídky a dorážíme cca po25km do servisu kde nás vítají v kanceláři odmítavým gestem – naštěstí krom kancl šimla tento servis disponuje i technikem, jež nejen vzezřením, ale i chováním připomíná našeho kamaráda z Oken -  Koptíka zvaného Šmudla. Vysvětlujeme problém, maluji lépe než v souboji v aktivitách a dostáváme se k řešení. Během cca hodiny naší více-méně úspěšné komunikace dostáváme info o blížící se bouřce  a odtahu nepojízdného stroje na pumpu. V tomto okamžiku začíná mé špatné tušení, jež se sice nevyplní, ale bude dále rozvíjet. Odtahu se zhostí Tokarev a jeho žábu pilotuje MBJ – společně opět míjejí policejnéí hlídky jež je naštěstí nechávají bez povšimnutí. Další zprávu jež od druhé skupiny obdržíme v okamžiku kdy nám rumunský Šmudla vítězoslavně přináší dlouhý kabel od cívky ke svíčce je, že kluci na pumpě rozebrali motor, sundali hlavu a válec aby zjistili že píst i válec jsou poškozeny a motorka bez výměny alespoň prvního z nich  nepojede …….Je to tu, začíná peklo na zemi.
S Rum Koptíkem diskutujeme o servisu, volá  do většího města (cca 30km od nás) my zjištujeme jaké díly jsou třeba a posléze odjíždíme k prodejci. Rum koptík se s námi vřele loučí, odmítá peníze a je potěšen posledními mými 4 českými pivy jež mám. Mává a my notně pod plynem míříme dál. Zatím na pumpě totálně odstrojená motorka, u ní na zemi naši servismani kolem hordy pobavených rumunů s nevěřícím pohledem v očích.
Po příjezdu do prodejny, si  hned u vchodu sedáme na p….l. Ano jsme v motorkářskéh shopu s dílnou , se specializaccí na Enduro-cross ketrou bychom v ČR očekávali v hlavních městech a možná ani tam ne. Dotaz na píst a odpověď  - No problem, jaký průměr (při tom nám prodavač na pult posadil 6 pístů s různými průměry)  - voláme klukům jež opět využívají zkušeností z aktivit a shánějí šupleru.  Na stejnou vlnu kreslícího maďara se (jak jinak)  nasměruje žena, místní uklizečka jež v jeho kresbě pozná kýžený nástroj a promluví  ve svém rodném jazyce „šuplera“ – O Dio! Maďar sežene šupleru a   jako bonus i soustružníka ochotného případný píst stočit na požadovaný rozměr. Volají nám rozměry ale nakonec dochází k dohodě a maďar s Gabem vyrážejí s naloženým pístem+válcem a hlavou směrem k prodejci.
Spěchají , je cca 16h odpoledne.
Servis vyhodnotí a přeměří stav válce a pístu, jako hlavní problém je jiná výška pístu (je určen pro model Yamaha DT) a pak tvar hlavy, kde TDR má plochou, DT klenutou. Proběhnou drobné úpravy a my se vydáváme zpět za rozebraným TDR spolu s radami na zdvojení těsnění pro kompenzaci jiné výšky pístu a , všemi díly včetně nové fajfky.
Na pumpě stojí ještě za zmínku otočení motorky vzhuru nohama aby se pokud možno dostaly ven kousky kroužku jež by byly pod klikou, což nečkali už tak konsternovaní přihlížející a místní pumpař jež nelenil a počkal si 1.5h po skončení pracovní doby na zprovoznění našeho nejmenšího stroje kouříc cigaretu v kufru svého mercedesu asi 90cm od odložené nádrže našeho TDR. Po drobných problémech s orientací těsnění pod hlavou se dělíme na servis + TDR a zbytek skupiny jež jede hledat ubytování před přicházející nocí.
Druhá skupina čítající servis team, mne a TDR s MBJ vyráží po čase a loučí se s pumpou stejně jako rumunský den s námi – začína se stmívat.
Po cestě kontrolujeme motorku a dolíváme vodu, během toho nás kontaktuje maďar s tím, že zabloudili ve městě, že není šance na ubytování a  oni se musí vrátit do menšího městečka cca 5km od hlavní silnice – zde jsme dříve než oni a také zajištujeme ubytko (tady si dovolím skromou poznámku, že i když jsem v noci slepý jako patrona , zahlédl jsem na domu 3x hvězdu  s pro me nečitelným nápisem PENZIONEA a tam jsme se ubytovali). Hospůdky již nevaří, takže po procházce městem kupujeme lahváče v baru a jdem klohnit z vlastních zásob…. Jdu spát s obavami, ale doufajíc že jsem si  už opravdu vyžral co šlo a tak zítra bude dobře….tento den se nesl v duchu myšlenek na ponechání TDR  v Rumunsku.
Na Comattovem stromu mizi kapalina ze spojky, a Luboš po dni na pumpě neměl natankováno.

Den šestý – středa 1.6 – Vaříš, vařím, vaříme….

V předchozím dni se stalo nemožné, ztratili jsme jeden den s opravou TDR o ketré se Šmudla vyjádřil jako o nesmyslu a která by za normálních okolností vedla k odstavení stroje, dle navigátora jsme oproti plánu stejně o něco v předu, takže se to nejeví jako velký problém. Dnes nás čeká Sídlo Drákuly Bran, i druhý hrad a jeskyně .  TDR se chová nestabilně,vyhazuje vodu po pár Km a technický tým to vyhodnocuje jako možné zavzdušnění systému díky našemu otočení celého stroje kopýtky vzhůru – dolíváme a jedem dál. Navštíme oba hrady na prvním z nich  - Raznov – se s Tokym jdouce po kolenou snažíme vmísit mezi dětskou výpravu a zůčastnit se tak plánované odpolední svačinky – učitelka naši lest odhaluje, svačinka se nekoná a nás v žaludku hřeje jen uskutečněný terest pro neustále odmlouvajícího Comatta jež přivázán s helmou na hlavě na čas přestal oponovat, pokračujeme k jeskyním, kde necháváme Andreje na parkovišti pod jeskyněmi a on ochotně fotí místní modelky u jimy vybraného  favorita – jak jinak motorky STIHL…proč nás to nepřekvapuje…
Po ceste se do naší kolony dostává idiot v Opel astra, vyráži protisměrem téměř a atakujíc  vedoucího Maďara – tomu bouchnou saze a proběhne menší honička. Po tomto jsem týmem vyslán k jednání já – na modré stroboskopy dojedu dotyčného domorodce a s vyklopenou helmou ho citlivě pěstí ubezpečím , že pokud nevypadne dostane po hubě od 11 českých jezců. Ten mé náznaky citlivé české diplomacie rychle chápe, pouští celou skupinu před sebe a ztrácí se kamsi pod volant. Jelikož se s ním již tento den nesetkáme, nejspíš i otáčí svůj oplík a jede jinudy.
Za zmínku ještě stojí nedorozumění, kdy Maďarův dotaz na ubytování chápe místní Rumun poněkud jinak a probíhá licitování o „pronájmu“ jeho minibusu plného mladých dívek. Maďarovi je předveden reprezentativní vzorek, nicméně ani přes jeho nesporné kvality se nedaří dohodnout cenu. Nese to s nelibostí a vzteky zahazuje svou helmu do nepříliš vábného příkopu plného psích exkrementů a zbytků čehosi, co kdysi mohlo být medvědem stejně jako kuřetem – děvčata ihned přiskakují a ve snaze chytit šanci , resp „zápaďáka“ za pačesy mu to leští a leští. (helmu) Bohužel ani tento čin ho neobměkčil a celá kolona pokračuje dál..
Jsme nuceni zas zastavit, TDR fouká výfukové zplodiny do vody a s velkou neochotou naskakuje. Dostáváme již tradiční informaci o noclehu po 5km a skupina se zas dělí  - většina jede napřed řešit ubytko, my vyrážíme posléze za nimi. Po 5km je opravdu město – ale bohužel bez ubytování i bez naší skupiny – TDR zde kolabuje finálně, jsme v neznámém městě, motka nejde, není kde spát (ani na louce) a je pomalu tma ve které je na Rumunských silnicích plných děr , neosvětlených povozů a mamlasů v kamionech dost nebezpečno. Naší kolegové jsou o 35km dále a nacházejí ubytování – my netušíme jak se k nim dostat. Smiřuji se s myšlenkou na odložení motky do příkopu a ponechání ji svému osudu. Pak kdosi nadhodí myšlenku na transport nepojízdného stroje – stopuji první auto – ARO a majitel volá, volá – nakonec přijede týpek v naleštěném Sharanu, nechá si od nás do něho naložit špinavou motorku , zajede pro manželku kamaráda jež jediná nepila a odváží nám motorku za zbytkem expedice na ubytování  - za toto si řekně o 10EUR – dávám mu 15 a oba jsme šťastní jako bonus obdržím vizitku na servis. Bydlíme v penzionu, nevaří ale majitel je ochotný a příjemný, motorky dáváme na příjezdovou cestu k jeho vilce. TDR projde opět demontáží a montáží hlavy, přetěsnění. Pak je MBJ vyslán na test – jezdí kolem bloku s úkolem natočit testovacích 10km což neunikne pozornosti místní policie – jsou v klidu, umí anglicky a s pochopenín po příslibu že testy skončily odjíždějí do noci. Je cca 1h ranní, balíme  jdem spát. Čiči je nemocný , Tokarev je unavený, já mám depku a myslím že MBJ také.

Den sedmý – čtvrtek 2.6 – Michelangelo

Po tom co následovalo nevěřím v život TDR, jako jedinné logické vysvětlení beru variantu že díky jinému pístu dochází květším tlakům a těsnění se „profoukne“ -  Tokarev přijde s myšlenou na kratší svíčku a její koupi v místní prodejně Stihl – jsou tu oponenti, ale po poradě s přítelem na telefonu (Šmudlou v rci) se tento nápad jeví jako správný – proběhne jeho realizace. Toky sklízí oprávněnou omluvu od kibiců a pochvalu ode mne (současně mu píšu do deníčku červený puntík). Jedeme dál , asi nejpříjemnější částí trasy. Silnice, kde si mohu i já užít sportovního ducha, jedem kolem přehrad a jezer po silnicích různé kvality, ale prostě je to fajn. TDR zatím přes neustálé dolévání vody jede. Jeho stav je lepší při nižších rychlostech – MBJ dostane od servisního týmu pokyny jak má jet a rychlost kolony se maličko zpomalí
Projíždíme právě budovanou autostrádou, míjíme jezera, přehrady a celkově je to jeden z nejhezčích koutů  co jsme zatím navštívili ..kdyby, kdyby opět TDR nevařilo. Další řešení co s ním, Maďar jej posílá napřed a já pak zažívám horké chvilky kdy se ho nám nedaří dojet  - dostávám obavy z toho že je někde mimo silnici , jež je místy naprosto perfektní a za zatáčkou najednou připomíná staveniště. MBJ dojedem, dohaduji s Dědkem , že se od něj již nevzdálí a po poradě s místním správcem hotelu vyrážíme s Čičim na stíhací jízdu sehnat klingerit – asi poslení možnost jak spravit neustále podfukující těsnění pod hlavou. To co následovalo už ani z daleka nepřipomínalo vyhlídkovou jízdu z předchozích dní. Domorodci  sledovali naše průlety nepříliš dovolenou rychlostí a na mávání už opravdu nezbýval čas. Dovolím si tvrdit, že v několika vesnicích jsme s Čičim držiteli místních rychlostních rekordů, je kolem páté a my netušili kam až TDR bude schopno dojet.
S Čičim si užíváme horké chvilky jednak při mém raním opuštění silnice cca 60km/h kdy jsem se vyhnul autu  pak brejkoval na oblázcích a hlíně a jednak když mi protijedoucí rumunka křižuje cestu na rovném úseku a místo aby zajela do prostoru mimo sinici,postaví  to napříč mým pruhem, spěcháme, za 15min zavírají servis, na tachometru cca 130km/h  - díky za ABS – brzdy doslova na krev, gumy pískají a já v poslední chvílu dávám myšku, dle Čičiho kufry o centimetr míjejí rumunku  a já jsem zralý na výměnu plýnek – tohle bylo doslova o fous.. Jsme v Segedu kde by měl být servis (opět zde platí, že v jednom městě nás pošlou o 5km dá a to se opakuje  pořád dokola) jsme cca 40km od kluků, za chvila zavírají a my nemůžeme najít servis – poblíž je mytí aut – snažime se tedy hledat zde. Vyzbrojeni papírkem v rumunštině od majitele hotelu, dožadujeme se pomoci. Mladý rumun opět volá a volá – posléze přišel s tím , že opravář přijede za námi – strhává se bouřka, kroupy. Kamarádi jsou na cestě a servisák nikde. Bouřka se klidní a my jsme vykázáni protože se myčka zavírá , současně s tím přijde autíčko a z něj vyskočí srandovní chlápek vzezření stavitele Edifise  z filmu o Asterixovi a Kleopatře. Týpek v bermudách , bílém volném triku a v ruce kokos na skutra s nalým kšiltem se k nám hlásí jako opravář. Nechápu ale sděluji za pomoci papírku naše potřeby klingeritu a info o stroji jež se sem blíží. Ta crazy postavička se zdá být vcelku v obraze, sám ví že DT má jiný tvar pístu než TDR, prožene své dva mobily aby nám řekl o příteli co má 3km odsud garáž a klingerit . Zas prší tak mu půjčuji své dlouhé pončo – ta malá postavička v mém pršiplášti , tomu se už nelze nesmát , zvlášť když si vyleze za Comatta na 1000DL  a společne odjíždíme na servis.
Servis je zavřený, dostáváme prostor pod přístřeškem kde místní (patrně majitel) spolu s Tokarevem provádějí demontáž hlavy válce a s tím odjíždí majitel na výrobu těsnění – to co přiváží dojímá Tokareva k slzám dojetí a s profesionálně zpracovaným tešnením vybaveným i  měděným pertlem kolem pístu se fotí, nikdo z nás nechápe kde je v Rumunsku takováto technologie k dispozici. TDR sestaví my vyrážím na hotel, tímto dne skončily peripetie s TDR, ráno pojedeme do maďarska kde se naše cesty rozdělí av dalším dni pak část z nás míří na vlak do Popradu a Luboš, já a Maďar po vlastní ose domů s přespáním kdesi u CR-SLO hranic. Dáváme si něco dobrého, popijeme výborného Rumunského piva a jdeme spát.
Den osmý – pátek 3.6 – Hurá do Maďarska

Nevim co bych psal,  TDR jede, snad jen Tokarev jež bez potvrzení od členů zastavuje  a na místo defektu se obléká do nepromoku -  následně si já jako uzavírající člen skupiny vyslechnu kritiku za nefunkční mikrofon a přesouvám se společně s Čičim za MBJ. Kolem poledního opět prší a my po čemsi červeném a mazlavém stoupáme k ledovým jeskyním, na horizontu se dozvídám, že cesta  tímto terénem pokračuje ještě 3km. Vzdávám pro příliš velké riziko pádu a otáčím spolu s  Primem a Comattem – společně čekáme u hlavní na příjezd skupiny v pěkné restauraci s  bídnou obsluhou, což v Rumunsku opravdu není standard
Večer po splnění dohody o max možných najetých km se ubytujeme po 17EUR v motelu za Maďarskými hranicemi -  jídlo pití a pohoda – zítra se rozdělíme  jedeme domů.
Den devátý – sobota 4.6 – domů
Raní odjezd je o něco smutnější, díky českým drahám se s Maďarema a Lubošem oddělujeme a míříme dom. Jsem utahaný a tak navrhuji přímou trasu až domů. Maďar  je pro návštěvu Budapešti a příbuzných v Bratislavě – Luboš také nespěchá. Vyrážíme s tím, že si věc upřesníme cestou – což se stává před Bratislavou – Maďar vyjádří potřebu si užít příbuzné a Luboš naopak co jedříve být doma. Opět se dělím e, já s Lubošem míříme do čech kde za hranicemi dáme oběd a zatím Maďar napíše, zda jede také a my máme počkat, či zda zůstane u rodiny .
Při sjezdu na brno se Raptoru nechce do zatáčky, obligátní skorokolínko je téměř nemožné. Přemítám proč tomu tak je a napadají mne dvě příčiny – buď malý tlak v pneu, nebo jsem si na nich sjel plošky. Maďar píše že zůstává a my se narychlo balíme utíkajíc před bouřkou , jež nás dnes již jednou dostihla.  Pálíme cca 160-170km/h a v úrovni devíti křížů přejíždím  cca ve 160km/h spáru ve vozovce, motorka se rozkmitá jak divoký býk. Ustát, zabrzdit – nevím co to je ale i ve 100km/h je motka stěží ovladatelná  - po sjezdu na pumpu vidím totálně prázdné pření kolo….
Co dál? Normálně bych vytáhl knot, zalepil a natankoval. Jenže to by jedny mé knoty nesměl mít na motorce MBJ a druhé bych nesměl nechat doma na zápraží. Na benzině měli jen antipich a na ten mi díra přišla příliš velká: Volám servis  a po debatě zavěšuji a polívá mne vztek – ČR mne vítá, servis si řekl  od 3500Kč za 30km cestu knot v hodnotě 20Kčvzpomínám na Rumuny, na každého který nám tam daleko pomohl a je mi smutno. Vzhledem k času a tomu že chci dnes domů,dohaduji slevu na 2000 za předpokladu že ten „člověk“ přijede hned. Přijede do 30min, ukážu mu díru, ani nevypne motor – div že vůbec vystoupí z auta, foukne  tam knot, řekne si o 2tis a odjíždí s hláškou „ja jsem taky motorkář, mám Freewinda“ …. Říkám mu , že to nebudu raději komentovat, ať jede a myslím na lidský hyenismus. Pán dostal v sobotu v 17h za cca 30+30km 1knot, max hodinu na cestě a 3min práce 2000Kč…..
Raptor jede i s nákladem 210 bez zjevných potíží, po čase se uklidňuji a vyčkávám Luboše.  20.30 jsem byl doma o něco smutnější než když jsem ráno vyjížděl ale v pořádku  a se zprávou že můj syn i mí přátelé dorazili v pořádku na vlak do Popradu. Ted půjdu odpočívat…
(abych jen neremcal, požádal jsem staršího pána co přijel na pumpu zda nemá pod sedlem knoty – on že bohužel nemá, ale ihned mi nabídl auto kterým bychom mohli motku někam na opravu zavézt –tímto neznámému děkuji a doufám, že to s námi tady není až tak zlé)

 

  Závěrem
Co říct závěrem? Přijel jsem domů utahaný, unavený fyzicky i psychicky a nevím co bylo horší. Nemám v sobě pocity poznání jako když jsem byl ve Francii, nemám zážitky jako ze SUN, nebylo to stejné ani jako cesta Řeckem. Nemám pocit že bych mohl přednášet o Rumunské kultuře či krásách jejich přírody, možná jsem nebyl všude, nebyl jsem v odlehlých vesnicích, nekoupal jsem se v jezerech, nevím jak žijí pastevci ani netuším jak se žije ve městech. Jenže tohle všechno na mne v Rumunsku ještě čeká,  myslím že jsem se poučil o lidech, vím teď  kdo jste, vím kdo žije tam. Kulturu i přírodu mohu poznat kdykoli později na dalších cestách klidně i v jiné sestavě. Teď ale vím něco o lidech jež se účastnili této akce, Vím o Tokarevovi, Švíckovi a Gabovi bez nichž by asi jedinná motorka mého syna zůstala 1500km od domova a tak by asi bylo o jedno hotorkáře na delší dobu méně,, vím o Maďarovi jež celou věc naplánoval a jedinným mým přínosem  byly korekce jeho dobrodružného ducha, vím že se mohu spolehnout na Čičiho se kterým jsme se navzájem jistili a dostali se společně jak do možného průseru tak i z něho, stejně jako že nenechal na náhodě přípravu své lékárny  (to že kvuli mne potahneš med , jsem čuměl), vim o Vás ostatních od nichž jsem nezaslechl ani náznak reptání za zdržení způsobené závadou motky a kteří jste byli komplet přínosem pro zábavu na akci. Poznal jsem Rumunsko jinak než ostatní, jako zemi  kde se lidi snaží pomoci a je fuk zda jsou to „ti u dna“ nebo  „ti za vodou“. Myslím že mne tahle zkušenost obohatila víc než bych čekal, asi se teď začnu víc koukat kolem sebe zda nemohu pomoci i já neznámým a pokud to máte tak stejně, je to něco co se doslova nedá zaplatit.

Bylo mi ctí se účastnit této akce právě s Vámi .    Dáda, Guru nebo FishX3 – co si vyberete

PS: v Sunny Days jsem ochoten být pouze jako čestný člen a to jen z úcty k všem jejich Gurům, současně z respektu ke mně bych rád požádal aby jste přezdívku Guru nechali bez povšimnutí a nazývali se raději „Těmi nejjasnějšími“ což bude jisté originálnější než vykradení  mé maličkosti.

PS2: teď mne napadá že „Guru Nejjasnější“ taky nevypadá až tak špatně….

 

SUMARIZACE:
1LEI (RON) cca 6Kč (1EUR=4.08LEI)
Ubytování  cca 25-40LEI
Pivo v restauraci  3-5LEI
Káva 3LEI
Pizza 8-15LEI
Jídlo v restauraci  cca 12-22LEI
Polivka 5-8LEI
Snídaně 5-10LEI
Vstupne 5-10LEI
Píst do TDR 80E
Těsnění komplet seriové TDR 20E
Těsnění klingerit na zakázku 20E
Práce technika 20E
Svaření  (5svárů)  100LEI

 

 

Single 2011
jak to viděl Tokarev

Den první – Pátek
Je šest odpoledne a já vyrážím z Teplic směr Roudnice. Něco před sedmou večerní zastavuji u Guru doma. Ten půlhodinu před plánovaným odjezdem, jako již tradičně, pobíhá v trenkách a přemýšlí jak nechat polovinu věcí doma…
Na tradičním místě odjezdu kamkoli, čerpací stanici SHELL, jsou všichni přesně. Dokonce i oblečený Guru s naloženou Hondou CB. Myslím, že je to jediná motorka na kterou je potřeba řidičské oprávnění skupiny C. Začíná lehce poprchávat a tak vyrážíme směr Praha. Nepromoky necháváme zabalené, vždyť zas tak moc neprší…. Na D8 už prší fakt hustě. Do Prahy na benziku, kde vyzvedáváme Prima už dorážíme mokří. Jen Švecák se neřídil heslem „nepromoky jsou pro srabi“ a už v Roudnici si ho oblékl…
Společně přijíždíme k nakládacímu prostoru autovlaku českých drah. Následuje odbavení. Zjišťuji, že vše co jsem byl nucen poslat ČD před měsícem na jejich elektronickém formuláři vypisuje teď paní znovu a pěkně ručně. Je nás jedenáct a paní z toho nemá radost. Což dává důrazně najevo. Její přístup trochu nahlodal i našeho Guru, tak si šel raději dokoupit místenku. S počtem odbavených motorek se paní zlepšuje nálada a tak je Gabo nucen vyslechnout nějaký „veselý příběh“ z historie autovlaku. Jsme odbaveni a následuje nakládka motocyklů. V papírech ČD bylo tučně psáno: „Za asistence pracovníka ČD.“ Asistence spočívala v tom, že pracovník v oranžové vestě ukázal na kovou rampu u které byl přistavený vagón a řekl: „.. tudy…“! Pravda v polovině nakládky ještě řekl: „ty zarážky nevyjdou pro všechny, tak se nějak podělte…“ na češ definitivně zmizel. To se stalo trochu osudné pro Guru, který netušíc, že se nedá najíždět prostředkem po mokrém plechu svou Hondu hned na nájezdové rampě položil na pravý bok. Vzájemně jsme si pomohli s přivazováním na vagón a přesně s příjezdem posunovací lokomotivy bylo vše OK. Dělíme se na ty co mají lůžka a ty co spí v kupé. Vlak vyráží směr Poprad. V lůžkovém kupé jsem Já, Dědek a Prim. Já s Dědkem vytahujeme řízky, zatím co Prim vytáhl termosku. Primovou termoskou se bavíme až do doby než jdeme spát. ČD neumožňují chodit po vlaku a tak zbytek výpravy uvidíme až ráno…

Den druhý ‐ Sobota
Budíček je sice už v 5.30, ale zato s ranní kávou a sušenkou na snídani. Ve stanici Poprad nás odpojili i s motorkami, tak není kam spěchat. Bohužel vagón je obráceně a tak musíme každou motorku otočit, abychom mohli vyjet. Následuje společná fotka s motorkáři ze z Plzně a vyrážíme. Projíždíme Slovenskem a „kocháme se“ místními ghetty a slumy. Do vysílaček vtipkujeme o tom, že už jsme v Rumunsku. Po průjezdu nějakým lesíkem na nás najednou bafne opuštěná Slovensko – Maďarská celnice. Jsme v Maďarsku. Hlavní navigátor Maďar si nás vodí po venkovských silnicích a neustále nás utvrzuje, že to je nejkratší cesta. Vtipkujeme o tom, že tady všude žil… Na nejkratší cestě asi něco bylo, protože přišel jeden z nejobávanějších momentů naší cesty.
Rumunská hranice. Po všech stránkách jsme připraveni. Máme s sebou tolik piva, že bychom ty celníky mohli klidně utopit, máme s sebou tolik cigaret, že bychom je mohli klidně upálit, ale bude to stačit?? Bude to na ty muže s Kalašnikovem proklatě nízko dost? Tak to jsme čekali, ale realita byla zcela jiná. Na hranicích celník v krátké košili prochází kolem motorek a na naše pasy a občanky se kouká tak z jednoho metru. Za dvě minuty jsme v Rumunsku. Žádný Kalašnikov, žádné čekání a dokonce ani žádná prohlídka. Za hranicemi stavíme a koukáme po směnárně. Žádná tu není a tak vyrážíme do nedalekého města. Na náměstí je směnárna, ale než tam stačíme dojít vybíhá k nám recepční z vedlejšího hotelu. Nabízí dobrý kurz a směnu bez poplatku. Jdu si vyměnit a je to fakt v pohodě. Jen recepční nějak nečekal, že nás tam je jedenáct a v půli mu došli prachy. Nastává druhý moment překvapení. Bere si od Maďara eura a mizí ve svém BMW pryč. Recepci nechává prázdnou a
normálně zmizí s větou: „back in two minutes”. Trochu znejistím a myslím, že se Maďar už pomalu loučí se svými Eury. Za tři minuty se vrací BMW i penězi. Divíme se. To je to Rumunsko, kde vás oškubou sotva zastavíte… Asi jsme jinde. Chlapík z recepce nám doporučuje restauraci na náměstí. Dáme si dvě kolečka na motorkách než zaparkujeme na chodníku před restaurací. K překvapení nás všech dorazil i recepční a než nám donesli jídlo tak dokončil směnu peněz i s ostatními. Najedení a osvěžení rozprašující se vodou, která dělala naprosto úžasný chladný vzduch vyrážíme za obdivu chodců směr Sapinca. Dorázíme v podvečer a hledáme penzion. Švecák sehnal babku, která se chlubí dcerou co umí anglicky a kočkou co se jmenuje „Gorbačov“. Bohužel barákem na spadnutí se už tak nechlubí. To Maďar sehnal penzion za 50 LEI i se snídaní. Volba je jasná. Dcera i kočka neobstály před snídaní a koupelnou. Ani nevím jak k tomu došlo, ale přestože Maďar sehnal penzion
sám zůstal spát na zemi, protože na něj nevyšla postel.

Večeříme v altánu na zahradě. Za hukotu plynových vařičů a cinkání ešusů si sdělujeme zážitky z cesty. Po večeři znovu probíráme první pomoc. Začínám se obávat, že jestli mi zaskočí sousto nestačím jim to ani říct a už budu mít po tracheostomii. V tom lepším případě. V tom horším už budu po přímé masáži srdce. Dědek se přišel pochlubit paralyzérem a „pan termoska“ Prim vytáhl další eso z rukávu. Z úhledného hliníkového kufříku začal skládat vodní dýmku. No tady je vidět jak kluci z „Prahééé“ balí věci na motorku. Kouří se melounový tabák. Kolem půlnoci jdu spát a zjišťuji, že máme s Comattem manželskou postel. Tu postel jsme ještě skousli, ale manželská deka to už bylo moc. Comatt jsi jde pro spacák….

Den třetí – Neděle
Jsou čtyři ráno a mě chytla křeč do nohy. Zkouším to rozhýbat, zatím marně. Ve čtyři patnáct slyším na chodbě Guru. (Naší ranní diskusi později Maďar označí za sraz důchodců, kteří si v půl páté povídají o tom jak nemůžou spát o co jim všechno je.) Snídaně je servírovaná v altánu. Živíme se chlebem s marmeládou a popíjíme čaj. Následně přichází paní domácí a přináší míchaná vejce. Po snídani odcházíme na „veselý hřbitov“. Po veselém hřbitově můžete bloudit celé hodiny a "bavit se" morbidními i veselými příběhy těch, kdo leží pod nimi.
Malované výjevy doprovázené krátkou rýmovačkou buď něčím charakterizují život zesnulého, nebo vás seznámí s jeho tragickým koncem. "Zabil mě chlast a cigára, a teď jdou po vás," varuje nápis na kříži ty, co ještě žijí. Další pomník ale kupodivu zase velebí hostinského, který pro celou vesnici pálil kořalku. Řezbář ho tu vyobrazil i s jeho destilační aparaturou. "Všichni v Sapince mě milovali," chlubí se producent ohnivé vody…. Jsou to často bizarní a morbidní příběhy, ale když tak o tom při cestě na
motorce přemýšlím je to nádhera. Místo, u nás obvyklého, strohého nápisu mít veselý obrázek s motorkou… Tedy v tom lepším případě Mraky se nějak zlověstně valí a tak stavíme na oběd. Vlastně jsme jaksi vtaženi komunitou místních hasičů, kteří se baví házením hadice a oslavují výsledek nějakého hasičského cvičení. Dáváme si tu oběd. Sedíme v altánu a začíná pršet. Opět se setkáváme s úžasnou Rumunskou pohostinností. Venku „leje jako z konve“ a servírka nám nosí jídlo do altánu pod deštníkem. Venkovní déšť se rozšířil ještě o „spršku“ panáků hasičské samohonky. Maďar se k tomu staví čelem a po několikáté ochutnávce začíná mluvit rusky. Nepřestává ani pršet, ani příliv hasičského alkoholu. Nedá se nic dělat musíme odjet. Bereme si nepromoky a vyrážíme. V dešti se mi nechtělo trápit vysílačku a tak jsem jí nezapojil. To se později ukázalo jako chyba. Přestalo pršet a nějak se změnil styl jízdy. Za mnou jedoucí Guru a Čiči neustále nějak posunkují. Vše vrcholí tím, že se Guru a Čiči vydávají do středu kolony a klepou si na helmy. Zastavujeme a následuje hlasitější výměna názorů. Připadám si, jako bych seděl v divadle, kam jsem zabloudil v půli představení. Vůbec nevím o co jde a tak se zaposlouchávám do děje. Aha
hoši se dohadují o vhodnosti cesty. Jak jsem pochopil, tak se o tom dohadují ve vysílačce už delší dobu. No tím, že jsem jí neměl, tak jsem ušetřen „vtažení do děje“. Navíc mě dochází jedna skutečnost. Guru sice vysílačku měl, ale mohl jen oslouchat. Nemohl do toho „kecat“. A tak si myslím, že poslouchal a postupně to v něm pumpovalo, až to přeteklo a jel to řešit. Výměna názorů byla rychlá a konstruktivní. Jedeme dál. Kousek za městem odbočujeme na polní cestu a jedeme hledat spaní v přírodě. Cestou po polňačce Guru ztratil boční kufr. No on ho ani tak neztratil, jako se mu tak trošku ulomil držák. Vracím se a pomáhám mu odvést bagáž. Naši enduristé mezi tím našli místo na spaní. Nádhera. Louka a hned vedle říčka. Prostě super. S Comattem stavíme stan a vyrábíme ohniště. Po večeři se zábava rozjela. Večer měl společné téma: „Guru“. Shrnu jen to nejdůležitější. Byla objevena jednotka zápachu. 1 Vancl je 1000 miliVanclů. Smrtelná dávka pro netrénovaného jedince je 0,5 Vancla. Dále jsme sesadili Chucka Norrise a nahradili jej Guru. K dovršení naší zábavy zlomil Guru svůj nezničitelný nůž…. Pak už necháme Guru na pokoji a přichází na řadu Dědek. Ten se stává hlavním hrdinou rumunské telenovely „Bůh plodnosti“. V hloubi noci
ještě Gabo objevuje živočišný druh „medvěd Lysec“… jdeme spát.

Den čtvrtý – Pondělí
Budíček 6.30. Celou noc jsem hlasitým chrápáním plašil od našich stanů medvědy a jinou divokou zvěř a ráno jsem zato terčem posměchu. Lehká snídaně a balení věcí. Prim hledá svůj obal na stan. Přesněji řečeno začíná jednu z mnoha etap hledání svého vaku na stan. Nenachází (dnes ani jindy). Odjíždíme do vesnice hledat svářečku. Místní vesničané mají všechno. Navíc jsou fakt vstřícní. Za chvíli je rám svařený. Trošku sice netrefili úhel, ale nic s čím by si neporadila šestka šroub. Vyrážíme
na cestu. Projíždíme národním parkem a soutěskami. Je tu nádherně. Nějak to uteklo a jsou dvě. Sedíme na pozdním obědě. Další cíl cesty jezero Svaté Anny. K jezeru dorážíme v podvečer. Bohužel se opět valí mraky a vypadá to na déšť. Do pěti minut hustě prší. Oblékám si nepromok a v něm, s helmou na hlavě odcházím k jezeru. Nejsem takto oblečený sám. Trochu připomínáme nějaký béčkový film o mimozemšťanech. Stojím na molu, kochám se krásou jezera a najednou za sebou slyším strašný řev. Nahý Maďar běží po molu a skáče do jezera. Znát Maďara jen krátce, asi bych se divil. Takhle se jen divím, proč tam nejel na motorce. Ale není všem dnům konec. Maďar oproštěn od zlých skutků, které z něj údajně smylo jezero dostává roupy. Začíná sázkou, že pojede nahý. Když nahý tak až nahoru k hlídači, který od nás vybíral vstup, graduje sázku Gabo. Ostatní hledají foťáky. Zatím co Maďar hledá klíče od motorky. Na to, že na sobě nic nemá, hledá fakt dlouho. Znovu do
bundy, do tankvaku a zase do bundy, do tankvaku a nakonec je našel v kalhotech. Za vydatného deště a mého video doprovodu vyráží zhruba dva kilometry k hlídači. Chápu, že hlídač u Jezera Svaté Anny je zvyklý na kde co, ale naháč na Transalpu ho překvapil. Chudák vyhodnotil situaci jediným možným a logickým způsobem, že Maďara někdo okradl. Neustále naznačoval, zda to byli ti starší manželé, kteří odjeli autem asi pět minut před námi. Maďar má splněnou misi a vyráží zpět. Já mám
jen otevřenou helmu a řeknu vám nic moc. A ten blázen jede v dešti skoro šedesátkou a nahý… Vracíme se, tentokráte již všichni a všichni oblečení k hlídači. Ten nám doporučuje hotel asi dvanáct kilometrů odtud. Krásný hotel s vynikající kuchyní. Jen vrchní je trochu mimo. Občas na něco zapomene občas něčeho přinese víc. Třeba jako jídlo pro MBJ. Mo co, patrně číšník viděl jeho uzurpátorského otce, tak se na nic neptal a klukovi donesl něco k snědku. Večer vyrovnávám
s Maďarem sázku a i přes jeho zprvu odmítavý postoj si Maďar odnáší „urban knife“. Trochu tápe v jednoručním ovládání, ale to se má brzy změnit….

Den pátý – úterý
Po dohodě o ceně ubytování, která se záhadným způsobem přes noc zvedla o deset Lei, vyrážíme na cestu. Máme den k dobru a tak není kam spěchat. To si po dvanácti kilometrech jízdy řekla i Yamaha MBJ. Zastavujeme na odpočívadle u silnice a řešíme proč TDR nejede. Začínáme pomalu zjišťovat, že závada nebude na pět minut. Mezi tím opravuji Gabovu píchlou zadní pneu. Po návratu zpět k TDR a zjištění, že se nejedná o drobnost docházím k zásadnímu rozhodnutí. Hlava musí dolů. ohužel se stalo to, čeho jsem se obával. Prasklý píst. Navíc se začíná zatahovat a vypadá to na déšť. TDR musíme odtáhnout někam pod střechu. Rozhodujeme se pro nedalekou čerpací stanici. MBJ sedlá mou motorku a já tažený Švecákem odvážím TDR pod střechu. Samozřejmě, že jsme i na těch deseti kilometrech zmokli. Navíc ostatní se baví kreacemi, které vytvářím při tažení motorky. Mě zas tak do smíchu není, ale se Švecákem to zvládáme a jsme na benzínce. Guru a Miloš mezi tím shánějí ervis a prodejnu náhradních dílů. To co by čekal jen málokdo, nebo spíš vůbec nikdo se stává dalším překvapením Rumunska. Servis vzdálený asi padesát kilometrů má písty skladem. Navíc má několik variant. Se Švecákem sundaváme válec a píst. Rychlá motospojka Maďar vyráží za Guru do servisu. Ve „volném čase“ opravuji MBJ stupačlu, která mu upadla před dvěma dny a Comattovu vysílačku. Za dvě hodinky přilétá Guru. Vůbec si nedovedu představit jak jel. Máme válec, nový píst a celou sadu těsnění. Začíná sborka. Mezi tím se obsluha čerpací stanice vsází s tankujícími motoristy o to, zda to oživíme nebo ne. Ale nutno podotknou, že i přesto, jak jsme roztahaní pod jejich střechou jsou milí a nemají žádný problém. Je večer a TDR žije. Následuje přejezd a noční hledání penzionu. Ten nacházíme asi kolem deváté hodiny. Opět nás Rumunsko překvapuje. Pokoje s koupelnou a se snídaní v ceně kolem deseti Euro. Jdeme hledat restauraci. Tento večer bohužel marně. Procházíme celé malé městečko a nic. Vracíme se do penzionu a dáváme si Dědkovu konzervu. Je kolem půlnoci a jdeme spát..

Den šestý ‐ středa
Trochu jsem si přivstal a hledal příčinu špatného startování mé TDM. Rozebral jsem kde co, poutahoval také kde co. Výsledek je sice lepší, ale bohužel není perfektní. S největší pravděpodobností odešel jeden článek gelové baterie. Ale startuji. Tedy zatím. Máme naprosto úžasnou snídani. Nic velkolepého, ale domácí míchaná vejce se slaninou jsou fakt super. Na chuť ještě čerstvý chleba s domácí marmeládou. Po snídani pomáhám Comattovi s opravou hydraulické spojky. Včera se rozhodla stávkovat. Hoši u Suzuki asi někde udělali chybu, protože spojkový váleček je plný bahna. Po vyčistění, sestavení, dolití a odvzdušnění můžeme vyrazit směr Rašnov. Na parkovišti máme hlídání motorek a tak jsme v pohodě a vyrážíme „na lehko“. Na hrad nás veze traktor bus. Maďar neunikl pozornosti nějaké turistky a tak má celou cestu o zábavu postaráno. Ostatní se baví tím, že Maďara s „američankou“ fotí a spřádají plány za kolik to prodají Terezce. Prohlídka hradu je pohodová. Mě osobně nejvíc zaujaly odpadkové koše ve tvaru hradních děl. A ještěrka, kterou bych si i vyfotil, kdyby mi jí ostatní nevyplašili. Takhle mám na fotce akorát kámen s ocáskem. Děláme druhou společnou fotku. A vyrážíme směr jeskyně. K jeskyním je to kousek, asi tři kilometry, ale začíná se zase zatahovat a vypadá to na déšť. Cedule u jeskyně hlásá 450 metrů. Bohužel do strašného kopce. V moto botách a kalhotech nic moc. Do jeskyně dostáváme průvodkyni ve velikosti permoníka. Výklad je v angličtině a tak se Maďar trošku nedobrovolně zhostí role tlumočníka. Kdo ví co v té jeskyni bylo, ale to říkal Maďar bylo dost zajímavé. Prohlídku jsme zakončili klasickou jeskyní tmou. Celou dobu, co byla tma, jsem chtěl zmáčknout blesk na foťáku, ale jsem srab. Za drobného deště vyrážíme dál. Bohužel se projevila „druhovýroba“ a těsnění pod hlavou na motorce MBJ nevydrželo. Zprvu to řešíme občasným dolitím vody, ale pak to začíná být horší. Je večer a MBJ se svým TDR nejede. ozdělujeme se na dvě skupiny. Jedna s Milošem, Lubošem a dalšími hledá ubytko. Já, Guru Maďar a Švecák přemýšlíme co s TDR. Krizovka vypadá tak, že tu rozborku a sborku budeme dělat někde na louce. Ale první skupina našla penzion, tak řešíme jak tam dostat TDR. Táhnout TDR za tmy si netroufáme. Zastavujeme první terénní auto, co projíždí kolem. Chlapík vstřícně nabízí pomoc , ale má malé auto. A opět nás Rumunsko překvapuje. Chlapík někam volá… Za chvilku má řešení. Přijíždí jeho známý s VW SHARAN. Tam to v pohodě dáme říká. Nechápu. Vyhazuje sedačky a soukáme dovnitř mrtvé TDR. Sedačkami jej ještě vypodloží. Když se ho ptáme, zda mu to nevadí tak odpovídá, že Sharana má na převážení věcí a jako fajnovku má doma Octavii Combi. Ptám se sám sebe, jestli jsme fakt v Rumunsku. Trochu problém je s cestou do města. Oba vstřícní chlapíci jsou totiž trochu pod vlivem alkoholu. Ale ani to není v Rumunsku problém. Zajedou domů, tam si za volant sedá manželka jednoho z nich a jedem. Noční jízda za Sharanem, kterého paní vůbec nešetřila byla trochu adrenalinová zábava. Bohužel se nám do toho přimotala i jedna větší díra na silnici a ten náraz odnesl můj trochu přetížení top case. Jsme u penzionu. Vykládáme motorku a přichází další překvapení. Za ten odvoz a všechny ty telefonáty a manipulaci si Rumuni říkají deset Euro. Guru je samozřejmě přeplácí, protože si to plně zaslouží. (Bohužel jak Guru později v ČR jzistí, máme se od nich co učit, ale o tom později). Majitel penzionu nám umožní parkovat na zahradě svého domu a v jedné místnosti dole nás nechá, abychom si tam vytvořili provizorní dílnu. Po sprše a večeři jdeme se Švecákem na další rozborku. Majitel penzionu zatím s ostatními popíjí. Rozborka už nám jde mnohem rychleji. potvrzujeme problém na těsnění. Naštěstí máme ještě jedno. Bohužel jak se později ukáže stejně kvalitní. Za tři hodinky TDR vrčí. MBJ má za úkol to v noci trochu projet, abychom přetáhli hlavu. MBJ se vrací z noční projížďky i policejním doprovodem. Bylo jim trošku divné proč se někdo prohání v jednu v noci na motorce sem a tam. Krátké vysvětlení situace a police nám přeje šťastnou cestu a odjíždí. Majitel penzionu nevydržel „pitný režim“ mých přátel a se slovy peníze nechte ráno na baru raději odešel spát. Ještě opravuji vylomený horní kufr a ve dvě v noci jdeme spát….

Den sedmý – čtvrtek
Ráno vyrážíme bez snídaně. Moje moto startuje až za pomocí startovacího kabelu. Asi mu nesedla chladná noc. Nasnídáme se na benzínce u přehrady. Startování se zlepšilo. Asi se baterie oživila. Stavíme na přehradě se zákazem fotografování. Kupodivu to tady nějak moc hlídají. Mám nového psa. Je nádherný a chce si pořád hrát. Dal jsem konzervu kuřecího s rýží. Určitě mu chutnala víc než mě. Kdybych se nebál manželky, tak bych jí ani s sebou nevezl, ale teď jsem rád že je snědená a já
mám lehčí motorku. No je fakt že jen o trošku. Vyrážíme dál a bohužel se znova projevuje problém s těsněním na TDR. Zatím to není tak děsivé jako včera, ale problém tu rozhodně je. Projíždíme nějakou zavřenou silnicí kolem přehrady. Je tu nový asfalt a nádherná příroda. Líbí se mi tu víc jak v Alpách. Karpaty jsou super a Rumunsko také. Opojení z nového asfaltu končí a my z ničeho nic vjíždíme do lomu. Kolem jsou samé dopravníky a nějaké stroje. Pracovníci lomu koukají trochu nevěřícně. No ostatně my také. Po průjezdu lomem zase začíná asfalt a jede se dál kolem neskutečně dlouhé přehrady. Problém na TDR se začíná zvětšovat a MBJ vaří. Dohodnu se s Guru, aby jel napřed a někde ve městě sehnal klingelit. Udělám těsnění z něj a bude po pr… (starostech). Dělíme se. Cesta s pomalu jedoucím TDR je úžasná. Neustále stavíme a natáčíme se. Užíváme si naprosto prázdnou silnici. MBJ se trochu trápí s myšlenkou, že nám kazí výlet. Ujišťuji ho, že si cestu užíváme a ukazuji
video, kde naháníme krávu po silnici. Takové moderní rodeo. Až na videu si všímám psa, kterému se to nelíbilo. Naštěstí si vybral motorku za mnou. Myslím, k jeho smůle, že to byl Comatt. A k smůle toho psa, to bylo den po tom, co jsem Comattovi demontoval tlumivky z výfuků. Projíždíme nějakou vsí a Maďar na sebe strhává pozornost nějaké paní, co by ráda provdala alespoň jednu ze svých tří dcer. Copak o to, děvčata to byla šikovná. Potom co Maďar prý nešťastnou náhodou shodil svou
helmu do místní kaluže děvčata, pod taktovkou své matky, přiběhla s lahví vody a Maďarovi helmu umyla. (asi né zas tak důkladně, když z ní ještě večer Maďar vymýval bahno a psí chlupy). Maďar se očividně nechce, potřetí, ženit tak jedeme dál. Za vydatného deště přijíždíme do města. Tady už čeká Guru. Klingelit sice nemá, ale má někoho, kdo to těsnění vyrobí. Zajíždíme pod nějaký přístřešek u místních garáží. Převlékám se do pracovních kalhot a začínám s rozborkou. Za asistence místního
mechanika to jde raz dva. Po chvilce práce jsem se naučil počítat Rumunsky do dvanácti. Dvanáctkou klíčem se dá rozebrat skoro celá Yamaha… Hlava je dole a mechanik mizí s tím, že se za hodinku vrátí s novým těsněním. Představuji si někoho s kladívkem, jak to vysekává z klingelitu. Po necelé hodince jsem ohromen. Přijíždí mechanik Edie a v ruce má těsnění. Žádná „klepačka“ normálně vystřižené na lisu. Navíc tomu udělali měděný pertl. Koukám jako blázen. Tohle je Rumunsko? Je devět večer a já tu mám těsnění udělané na míru. Za dvacet euro i s dopravou, na počkání v devět večer. Fotím si těsnění i mechanika Ediho, protože tohle už asi nikdy nezažiju. Za hodinku vyráží Guru na benzínku pro směs do chladiče a v půl jedenácté je TDR oživeno. S tímto těsněním už TDR dojede až domů. Navíc si myslím, že to už tam bude na vždy. Sbalím si nářadí a jedu do nedalekého motelu, kde tuto noc spíme. Je to zatím nejhorší ubytování. Pokoj je sice s koupelnou, ale… Dveře a jejich zámek vykazují známky několikanásobného vykopnutí a celkově na mě motel působí jako „hotel u Supa“ z pohádky Tři veteráni. Z možných tří kategorií: III. Se štěnicemi, II. Bez štenic a I. Bez štěnic a s ramínkama máme jedničku. Z koupelny a propanbutanového vařiče vyrábím provizorní sušárnu. Odcházím se najíst. Vaří tu nonstop a jídlo je vynikající. Kolem jedné jdu spát.

Den osmý – pátek
Maďarův plánovaný odjezd stanovený na 8.30 nestíhám. Ani tak jsem neměl problém se vstáváním, jako spíš s balením a oblékáním. Improvizovaná sušárna toho moc nevysušila. Navíc jsem kvůli včerejšímu dešti a noční opravě měl sundané i boční tašky. Díky Comattovi, který obětoval snídani se mi daří být na devátou připravený. Odjíždíme směr ledová jeskyně. Cesta k ledové jeskyni byla drsná. Nejprve pohodová asfaltka a pak najednou cedule, která vypadala jako naškrábaná kamenem na kusu plechu z vyhozené ledničky. Cedule nás odkazuje na bahnito‐kamenitou cestu do kopce. Sedm kilometrů bahna, kamení, louží a děr. Asi v polovině cesty se dělíme. Do vysílačky slyším Prima, jak na to kašle. Z Inazumy enduro neuděláš. Ale Miloš ze své čistokrevné silnice enduro udělal. Tedy k nelibosti vyznavačů terénních aut. Ti dojeli na stejný vrchol kopce jako Miloš. Vylezli ze svých upravených Jeepů a začali se plácat po zádech. Gůůt a zéér gůůt, jen do doby než si všimli Miloše. To
byl pro ně docela šok. Odcházíme do Ledové jeskyně. Těch tři sta schodů na mě bylo moc. Prostě jsem to vzdal a dolů jsem nešel. Ale i tak se mi tam líbilo. Zajímavé bylo, že i na takovém místě (myšleno v takovém psím zadku) byl GSM signál. Tak jsem zavolal domů. Cesta dolů z kopce od Ledové jeskyně mi přišla mnohem kratší než cesta nahoru. Dole pod kopcem, v restauraci u řeky už čekali „leštěnky“. Po hodně pozdním obědě vyrážíme dál. Dnešek je dnem druhé výměny názorů. Řeší
se, jak daleko ještě pojedeme, kde budeme spát a kolik kilometrů si necháme na poslední přejezd do Popradu. Nakonec stavíme na hranicích, kde padne rozhodnutí, že spát se bude v Maďarsku. Loučíme se s Rumunskem a na čerpací stanic utrácíme poslední Rumunské prachy. Cesta Maďarskem se mi nelíbí. Nejedeme vůbec jako před tím. Zmizela naše pohoda při cestování. Začíná se nesmyslně předjíždět. To se mi vůbec nelíbí a tak jsem rád, že stavíme u nějakého motelu. Ubytování za sedmnáct Euro mi, vzhledem k tomu co jsme předváděli na silnici, přijde jako rozumná volba. Po půlhodinové sprše se odcházím najíst. Guru, Prim, Comatt a další sedí v altánku. Nějak se mi nechce pročítat jídelním lístkem a tak se opičím a dávám si to co Prim. No trošku mě překvapila jeho volba přírodního kuřecího plátku s rýží a hranolkama najednou. Ale s tatarkou to šlo. Navíc si nestěžuji, protože jsem si z maďarštiny mohl klidně vybrat sám. Sám jsem si, v maďarštině, objednával černý čaj. Větu: „fékété té, plís…“ jsem si zopakoval dvakrát. Pokaždé se u ní číšník pobavil. Po jídle Prim přinesl kufřík s vodní dýmkou a opět se pokuřoval melounový tabák. Asi tím, jak jsme se blížili domů se opět stal terčem našich poznámek, že je kluk z „Prahéééé“.

Den devátý – sobota
Odjezd stanovil Gabo. A bylo to znát, odjíždělo se v devět. Do poradu jsme měli poměrně velkou časovou rezervu. Plán byl jasný. Zajet tak 30 km před Poprad, najíst se a vykoupat v nějakém rybníku. Vše klapalo. Našli jsme nějaký rybník asi deset kilometrů před Popradem. Byla u něj i restaurace. Vynikající jídlo a „čapovaná Kofola“. Po jídle jsme zajeli k rybníku. Všichni se koupali „na Maďara“. Myslím kromě Miloše a Švecáka. Ten se nekoupal vůbec. Po koupání se mi moc do těch motohadrů
nechtělo. Trochu jsem „oživil“ deodorantem AXE. No a když se mi Prim smál, tak jsem mu „oživil“ helmu. Nevím proč, ale celou cestu do Popradu na mě prý myslel. Asi v dobrém, doufám… V obchodním centru kupujeme nějaké dárky. Chlapcům asi chyběli motorky, tak obsadili dětské video trenažéry. K pobavení ostatních návštěvníků v helmách. Já jsem neodolal tréninkové střelnici v prvním patře. Pak jsme vyrazili na halušky. Tady jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli naprosto rozdílný přístup Slováků k Čechům. Zatím co v první kolibě si nás pingl nevšímal a po tom co jsme po dvaceti minutách odešli se tomu ještě smál, debil. (kolibu „U rieky“ by měli přejmenovat na kolibu „U kokota“) To v kolibě u akvacentra, to byla jiná. Fakt milý číšník. Vysvětlili jsme mu, že bychom rádi poseděli, ale musíme za hodinu nakládat motorky… Nic nebyl problém. Doporučil nám halušky, neměl problém s rozdělením porce, mě místo klobásy doporučil domácí šunku. Ta byla fakt výborná. Opět čepovaná Kofola. Jídlo nám donesl tak rychle, že jsme všichni koukali. Nádhera, pochutnali jsme si všichni. Loučíme se s naším sympatickým číšníkem a vyrážíme na nakládku motorek. Papíry, které jsme v Praze vyřizovali přes hodinu, byly v Popradu vyřízené za patnáct minut. S kurtováním motorek už máme zkušenosti a tak jde všechno rychleji. Není s námi Guru a tak není koho zvedat z nákladové rampy. Ale historka o jeho pádu dorazila sama na Slovensko. Jsme ubytovaní v lůžkovém voze a tak si odcházíme něco koupit, jen tak na cestu. Místní komunita „čmoudů“ okupuje vstup na pohyblivé schody. Odmítám se jim podřídit a s výrazem „kráčející skály“ si razím cestu ke schodům. Uhnuli a já nemusím pěšky po schodech. Na nástupišti se připojujeme k ostatním. Dozvídám se, že Guru už je doma, a že jel z Maďarska na jeden zátah. Také to, že píchnul na D1 a zalepení pneu (oprava na minutu) ukecal z tří tisíc na dva. Prý, že „servisák“ je taky motorkář a že mu udělal cenu. Jsem zvědav jak to bude Guru popisovat na besídce…. Přijíždí vlak, připojují k němu naše motorky a lůžkový vagón. Rozdělujeme se. Já, Comatt a Prim jdeme do lůžkového. Dědek se nechal ukecat a jde spát do kupíčka. Ani moc už se nevykecáváme a
unavení jdeme brzo spát…

Poslední ráno – neděle
Klepáním se nás snaží vzbudit vagónový stevard. V domnění že je to Comatt, který se rozhodl, že nám v noci řekne pohádku o červené karkulce v morseovce klepáním na stěnu, ho ignorujeme. Po důraznějším zaklepání vstáváme. Odměnou za otevření dveří je ranní káva. Chvíli na to jsme v Praze. Vykládka motorek a jedem směr Roudnice. Single 2011 je u konce. Už teď se těším na besídku a na single 2012