A jsme zpět... vzhledem k událostem mé předsevzetí tvořit cestopis online vzalo za své. Druhým a současně posledním příspěvkem tedy bude závěr....

Jsme zpět, jsme celí a jsme spokojení. Tak jak je to u nás zvykem, máme za sebou něco zážitků , něco veselého vyprávění a i něco vzrušenějších debat - tak jak je to již tradicí. Jsme obohaceni a pár vzpomínek z naší expedice a myslím že i o dalšího týpka, který jak se zdá mezi nás zapadl.

Myslím, že letošní akce se opět vyvedla a díky složení jsme zas posnuli laťku o něco dál...

Děkuji, bylo to fajn!!! pokusím se pořešit video, ať se nad tím můžeme co nejdříve sejít - ideálně společně s našimi polovičkami , případně dalšími kamarády. termín oznámím co nejříve - předběžně 22.5 u nás.

Jak to viděl Moose:
SINGLE 2010, aneb honba za Otzim

5.5.2010
Roudnice – Viehhofen– 486 km

Odjezd na letošní Single 2010 do rakouských Alp byl naplánován na 12tou hodinu. Světe div se, všichni účastníci se vešli do času nepřesahující 15min zpoždění. Ještě nakrmit motky a může se vyrazit. Trochu úsměvů vzbuzuje oblečení Novackého, který pod svými jistě pohodlnými koženými kalhotami se spoustou přezek má už jen holou kůži, přece jen je něco kolem 14ti °C a v Alpách bude spíš méně. No nic, cílem je Passau, kde si chce Láďa Frogxter zakoupit gyneko … pardon – nepromokavé rukavice gumáky.
Dojezd do Prahy v pohodě, při průjezdu Prahou nejvíce „ohrožuje“ zrcátka stojících aut Rocket III, jeho snad 2metrová řidítka vzbuzují obavy řidičů a uhýbají – pro Frogxtera se ale otevírá doslova dálniční pruh. Cesta normální, jen po pár 10 km slyšíme kletby našeho Guru, který zjistil že z jeho nové Schubertky za 13tis odlétl „bezvýznamný“ kus plastu (krytu větrání) a od té chvíle mu do přilby táhne asi jako Novackému, který má otevřenou přilbu a pod ní alespoň šátek.
Asi 1km před Čkyní stavíme na pumpě – začíná mrholit a potřebovali bychom doplnit benzín a spolknout brzkou večeři – teprve později se dohadujeme zda-li toto byla ta osudová zastávka, která po krátkém pocitu zasycení žaludků přináší, o den dva později, střevní bouři. Teplota jde dolů, Novacki si stále stojí za svým že je v pohodě – jen ta jistota z jeho hlasu se trochu vytrácí, ale po jednom točeném si zas odhodlaně sedá za řidítka a po již mokré silnici vyrážíme do Passau. Zde dochází k uspokojení pouze Maďara, který si kupuje nový kryt na tankvak, jinak pro ostatní členy nemají nic, co by stálo za řeč – Novacki stále tvrdošíjně odmítá si koupit „teplé“ prádlo. V 21:30 konečně dorážíme do cíle – penzionu Embacher, kde nás paní Sonja (poté, co srdcervoucím výkřikem „Daviiid“ vítá leadera) ubytovává do pokojů penzionku. Výborné. Ve skříni sada piva, komplet výbava, prostě perfektní. První těstoviny se již vaří v hrnci a první panák zahřívá naše útroby.

6.5.2010
Embacher – národní park Raurisertal – Embacher – 146 km

Vstáváme na osmou a hurá na snídani – vejce, salám, sýr, med, sladké, slané co kdo chce. První a zároveň poslední jídlo Novackého – jeho střeva se rozhodla držet dietu (asi aby ho Triupmh uvezl) a od té doby se v něm jídlo ani ohřát nestačilo, jen si zvolilo cestu jakou rychle zmizí. Vyrážíme na první placenou silnici do národního parku. Zhruba 40 km od našeho bydliště se před tunelem Novacki odpojuje a jede zpět si lehnout, jak říká je mu zima (stále jezdí ve stejné „výzbroji“) a bolí ho celej člověk. My porkačujeme odhodlaně dál – a vítáme u mýtné brány prázdnou kabinu na výběr mýta. Lehce začíná mrholit když dorážíme na vrcholek. Nic k vidění zde není a na parkovišti stojí asi 2 auta. Maďar využívá situace a nejprve zahání na útěk přesně mířenými hody sněhovou koulí Guru aby pak zkoušel co jeho Alpík umí za parády na sněhu. Láďovo zažívání doznává rychlých změn které jsou třeba řešit okamžitě a odbíhá do CHKO konat co uzná za nutné. Vracíme se zpět a projíždíme další silničky. Zastavujeme kdesi ve městě u krámu a jdeme si koupit něco k obídku – naši pozornost zaujme marinované vepřové a kuřecí maso a padá návrh vzít to večer na gril. Co večer, hned si to ugrilujeme pěkně na paloučku v horách a já jdu koupit jednorázový gril. Maďarův instinkt nás dovede až k lesu, odkud máme krásný výhled s lavičkou na město. Hned se ujímá grilu a radlera a po chvilce rozpalování se už začíná linout vůně. Guru čistí ředvičky, Frogxstermáma Láďa vyřezává příbory, honí hady a připravuje pasti, mě se stačí kochat a upíjet pivko. Piknik v horské přírodě za sluníčka. Je čas vyrazit zpět do tepla pokoje. Večeře – opět těstoviny – a ochutnávka pochutin z krámu – hlavně tedy vína a piva i těch dovezených z Čech. Překvapení dne – Noavacki vypil jen půl piva.


7.5.2010
Embacher – hydroelektrárna Hauptspeicher Kölnbrein – Embacher – 420 km

Na snídani jsme Novackého nedostali – jen nám oznamuje že nikam nejede a až se mu trochu uklidní žaludek vyrazí domů. Ostatní se balí nebo uklidňují bouři v žaludku – čeká nás nejdelší výlet na hydroleketrárnu. Zjišťuji, že v zadní traktorové pneumatice Rocketa je hřebík – Novacki se rozhoduje že pojede s námi. Po vytažení hřebíku se nic nestane – prostě traktor Rocket – a Novacki odhodlaně pokračuje. Cca po 120 km se jdu svést do čela a s Maďarem v zádech a mírným odstupem Frogxtera doháníme černé Kabrio MB, které přidává a snaží se bez uniknout – prostě si chce hrát. Po několika km a desítkách zatáček to vzdává a staví u krajnice – zde už jen poznatek Frogxtera „otevřeli se dveře a vypadla bledá spolujezdkyně, jejíž útroby to prostě nevydrželi“ Stavíme u báru Kokosový oříšek a čekáme na ostatní. Po cca 20 min dorážejí, Novacki padá do trávy a třese se – evidentně mu není dobře. Jdeme se podívat dovnitř a zjišťujeme že s barem je spojená pizzerka – zapadáme dovnitř a Novacki jde obhlédnout záchod (evidentně se mu líbil, byl tam pak ještě několikrát). Dáváme polévku a pizzu, náš marod je opravdu marod a je to na něm vidět. Frogxter navrhuje že s ním pojede domů, nemá cenu dál pokračovat. Zde se tento den dělí na zážitky z Kokobaru (který nebyl ničím jiným než gayclubem a Novackého kožený obleček by vzbuzoval obdivné pohledy) a zážitky z hde.
Z vyprávění Ládi: přišli tam dva co se drželi za ruce, tak jsme po třetím čaji odjeli domů, kde asi po pár zastávkách začalo být Petrovi lépe a bylo to vidět na jízdě
Z mého zážitku: jedeme dál, v mýtnici po 20 km opět nikdo, což vítáme. U prvního tunelu stavíme a nevíme co má znamenat značka zákaz vjezdu na závoře v levé části silnice a otevřená závora v pravé části … asi po 10 vteřinovém váhání vyrážíme dál. Semafor oznamuje stop – cedule vedle počet min – 20, 19, 8 .. start. Již u semaforu pociťuji bublání ve střevech. Cesta úchvatná, vodopády, spadané kamení na silnici, krásné pohledy do přírody. Na vrcholku se zatahuje a začíná foukat vítr. Maďar nachází příhodné místo na nácvik supermana a už se rozjíždí … stačím udělat jen fotku a … bublání dosáhlo varu a musím to řešit okamžitě. Nicméně Maďar svého supermana dokonal – jak lze vidět na videu. Silnička je vlastně ve sněhu vyfrézovaný úsek – kolem nás jsou tak 2metrové závěje, na konci cesty (kde je sněhu už opravdu dost se otáčíme a jedeme se podívat na přehradu – začíná sněžit. Vyrážíme zpět a naše skupinka se trhá. Níž už jen mrholí, tak se snažím skupinku dojet a říkám si že na té mokré silnici to sjeli pěkně rychle – na semaforu zelená a pod ním … brána zavřená. Jasný, pomyslím si, kluci na mě nachystali a ted mě někde ve skrytu točí … ale masivní zámek mě přesvědčuje že to tak docela pravda nebude. Signál na tel = 0 – 1 čárka a Maďara na druhé straně spíš tuším než mu rozumím. Za chvíli ale přijíždí a tlemí se na celé kolo tomu, že nám zavřeli bránu – takže podnést moto? Guru nikde - čeká na Maďara - který se vydal hledat únikovou cestu. Po chvilce otáčím stroj a říkám si že zkusím projet po cestě pro pěší – ale Maďar mne předběhl. Na druhém konci tunelu narážím na Guru, který je značně rozezlen a vyrážíme na 200m dobrodružství zatarasenou cestou, spadaným kamením a větvema. Naštěstí to nikomu neuklouzne, Guru otevírá přilbu a první vlídná slova jsou: „vy dva kreténi…“ No a jedeme domů, máme to celkem daleko. To zas bylo dobrodružství, večer si musíme dát zas panáka abychom přežili další den.

8.5.2010
Embacher – Krimml – Kitzbühel – Embacher – 322 km

Novackému je první den lépe, ale stejně si nic moc k jídlu nedává. Jedeme se podívat na nejvyšší vodopády v Evropě (380 m) a 5té nejvyšší na světě. Jsou cca 60 km od nás, takže po chvilce stavíme a vyrážíme po svých na převýšení 400m výškových. Moc hezké, nikde žádní lidé, v mýtnici bába a 2 hod stoupání s množstvím vyhlídek. Pak chata která páchne po přepáleném oleji, kde si dáváme radlera nebo weissbier (dle chuti) a polévku. Po lehkém obědě začíná pršet a nám se už moc nahoru nechce, ale ještě pár metrů zvládáme. Pak cesta dolů a za deště odjezd na další placenou silnici, ze které Maďar našel krásnou odbočku do Kitzbuhlu s přejezdem v 1610 m. Silnička je to pěkná, jen místní zemědělec po sobě ani svých kravkách neuklidil, takže je silnic zadělaná nejen kravskými koláčky, ale i slámou. Po stoupání další zavřená mýtnice, mlha, déšt. Z vrcholku se vrací auto. Zastavuje a řidič mi něco vysvětluje. Dáváme s Novackim dohromady že má asi na mysli nějaký sníh, možná mlhu nebo vodu na slinici. Chvilka dohadů zda to otočit, tak vyrážím vzhůru. Po průjezdu mlhou že by se dala krájet mě vítá jiný svět. Zima. Regulerně sněží. Ale závora je zdvižená, tak asi to jde. Po cca 100 m se dá jet jen již po půlce 2metrové silnice, zbytek je pod sněhem. Po dalších 30 m je vidět asfalt jen v šíři zadní pneu. Vedle cesty zábradlí pod kterým by motka projela jako nic a asi 70% sráz dolů. Spadnout tam, najde Vás leda Otzi. Co dál? Maďar navrhuje že moto převezeme a jde se podívat za zatáčku jak vypadá silnice tam. Na dotaz odpovídá vztyčeným palcem. Jako první jede tedy nebojácně Guru. Smeká se to. Jako prase. Asi po jednom metru průjezdu vytahuje Láďa značku s 15% klesáním a odmontovává ji. Tyč používáme jako pravítko podle kterého se dá aspoň trošku jet, značku jako lopatku. Všichni se potí, nejvíc asi Guru. Ale asi po 15 min stojí moto na 1metrovém pruhu asfaltu. Jdeme se podívat za zatáčku a ….. „Gieci .. ty kreténe….“ Zbytek nelze publikovat. Za zatáčkou je dalších asi 20 m cesty pod sněhem, o kus dál je dokonce jen vyšlapaný pruh sněhu ve výšce asi 20 cm. Maďar bere odkudsi kus svodidla a hecuje další aby přejeli. Následuje ½ hodinová debata ANO/NE. Nakonec vzhledem k času (cca 16:30) a riziku dáváme svodidlo na sníh a převážíme Hondu zpět. Maďar celou akci filmuje, aby byl poté demonstrativně lynčován. Na tomto 10m úseku jsme strávili asi hodinu času. Regulerně sněží, chvílemi je mlha taková, že by se ani neukrojila. A jedeme zpět. Samozřejmě k závoře, která je jak jinak zavřená. Poslední člověk – asi majitelka hospody na vrcholku – právě odjíždí a její poslední ohlédnutí zaznamená ve sněhu a mlze 5 postav na motorkách. Chvilku ji trvá než tento vjem vstřebá a nevyhodnotí jej jako fata morganu. S pokřiveným úsměvem a nechápavým výrazem nám jde otevřít – závora i tak byla naštěstí jen zavřená, ne uzamčená. No a cesta z vrcholu byl sjezd na mokré silnici, kdy pršet vlastně přestalo až někdy kolem půlnoci.
K večeři fazolky s párkem. Já s Maďarem balíme, ráno vyrážíme za rozbřesku.

9.5.2010
Viehhofen – Roudnice – 486 km

Skupina 1
Čas odjezdu 5:30, dle navigace dojezd ve 13:00. Skutečnost – 11:30 se loučíme s Maďarem před barákem. Spěchá pokořit Košický baseballový tým, což se nakonec samozřejmě podařilo … 7:5 pro Praotce.
Skupina 2
Čas odjezdu 11:00, příjezd v 18hod.

Zhodnocení
Nikomu se nic nestalo, motorky vydržely až do konce, zážitků spousta. Lze tedy konstatovat … DOBRÝÝÝÝÝ.

Poděkování (řazeno objemově)

Honda 650 TransAlp – Maďar – horský šerpa, vůdce, adrenalin
Suzuki 650 V Strom – Moose – ukazoval cestu
Yamaha 850 TDM – Frogxter – máma opravář pohodář – chtěl by žábu
Honda CB 1300 SA – Guru – není co dodat
Triumph Rocket III 2300 – Novacki – ač mu bylo evidentně blbě, neodjel a bavil

jak to viděl Guru:
SINGLE 2010
5.5.2010 - den odjezdu
tak a je to tu, po roce se opět vypravujeme na naší malou expedici. Z původních 7 členů zbylo 5. Barvy klubu hájí standardně zlatá trojice , kterou doplňuje nazávislý petr "Těhotný" Novák a nový hrdý majitel žáby - - Láďa "FrogXter" Štoček, náš čekatel členství.
Po dohodě se scházíme na standardním místě startu - pumpě Shell, letos nestandardně vcelku včas a tak nám nic nebrání něco po 12h vyrazit směrem Viehhofen - penzion Sonja. Vedení se neohroženě ujímá Moose, aby se stejnou jistotou jak odpích svého Stromíka od pumpy i zabloudil cca po 15km v Nových dvorech. Projíždíme zacpanou Prahou každý svým stylem, Maďar na "indiana" střemlav následujíc Moosem, Guru škádlí okolí svým laďáčkem Scorpion a FrogXter se pohodlně veze po dálnici, jež proklestily bezmála metrová řidítka Rocketa posledního z účastníků - Těhotného.
Míříme na Strakonice, Passau a v 21.30 brzdíme před penzionkem paní Embacherové. Po cestě dáváme krátké občerstveníí, jež po celou dobu trvání Single pak FrogXter viní z našich i svých střevních obtíží, Guru s Těhotným si užívají střemhlavou noční vložku a posílají ručičku tachometru do pole s trojmístnou číslovkou začínající dvojkou, aby se v cíli společně politovali za svou šeroslepost.. Vše dobře končí, jsme v pořádku, deštík nás zastihl jen lehký a nezbývá se než se těšit na další, tentokrát již výletně významný den...

6.5.2010 - Maria Alm - Gad Gastein
Tak vstát, snídaně u Sonji a hurá na výlet - dnes vede Guru po stezkách jež pro tento účel vytipoval - razíme směr Safelden, pak na Maria Alm abychom v Muhlbachu odbočili na vyhlídku - zde pár fotek a standardní Maďarovo brodění. Těhotný si přeje navštívit Bad Gastein, ale díky počínajícím zdravotním obtížím se od nás odděluje a my teď již jen ve čtveřici míříme za obžerstvím. Ano, to co se původně vyvíjelo jako nákup vakuovaných uzenin a pečiva za účelem nutného doplnění živin, se zvrhlo v zahradní Grill párty na vrcholcích Alp. Spar dodal maso, Shell dodal grill, Maďar upekl a Máma Frogster vyřezal vše ostatní - od obracečky po příbor, nebýt našeho zastání, upekl i hada který značně rozezlen, ale s úlevou a hlasitým Ššššššajze!!!! zmizel ve křoví.
Další fotky a úprava plánu po návštěve vodopádu v Bad Gastein - navštívíme ještě jednu "hochalpenstrasse" kde Máma nechá něco ze svých útrob a ma´dar se alepoň částečně vybouří na sněhu. Začíná se smrákat a my míříme na naši současnou základnu - k Sonje, kde nás očekává marodící Těhule.

7.5.2010 - Malta
Dnes je velký den, Guru naplánoval návštěvu elektráren a vodopádů na asi 170km vzdálené Maltě.
Původní záměr Těhotného jet domů hatí hřebík v jeho zadní pneu, po jeho vytažení volí raději cestu s kamarády než cestu domů o samotě - vyrážíme ale jeho zdraví se zhoršuje. Po příjezdu do Gmund se rozhoduje pro návrat , současně s ním se vrací frogXter - ještě před odjezdem si chtějí odpočinout a tak společně skládají hlavu v místním Gay baru kde oba lepí hošíci vzbudí nemalý poprask korunovaný nabídkami "na svezení" - oba hoši děkují a vypadá to že i argumentace Ťěhotného "Já mám svého koně a je sakra silný!" je přijmuta s obdivnými pohledy směrem k Froxterovi. V době kdy se naši kamarádi vřele loučí , my tři (MGM) stoupáme na vysokohosrkou elektrárnu, projíždíme zatím jen částečně uzavřeným tunelem, abychom se přes semafory dostali až do země ledu... Na cestě zpět nás čeká překvapení v podobě již poctivě zamčeného tunelu . Toto řešíme kamzičí objížďkou , kterou krom pár cedulí "nebezpečí vstupu - bortící se klenba" nekomplikuje žádné další zabezpečení. Zdoláme nástrahy a míříme opět do Viehhofenu za našimi spolunocležníky.

8.5.2010 - Krimmelske vodopady a zkurvena hochalpenstrase
Těhotnému je už o něco lépe jedeme si prohlédnout páté největší vodopády na světě. guru tu už byl se synkem, tkže nic až tak nového, ale ostatní nikoli - proto se ujímá vedení i částečného výkladu.
Těhotnému se návštěva u kokosového oříšku zalíbila a tak i Guru po jeho naléhání svoluje k nafocení několika romantických obrázků jež mají v budoucnu zdobit jeho pracovnu.
od Krimmelských vodopádů se přesouváme na Kitzbuhel, kam nikdy nedojedeme, zato si užijeme vysokohorský výlet se vším všudy...včetně nemalé dávky adrenalinu a nebezpečí.
V nepromocích dorážíme do našeho dočasného domova a ráno odjíždíme do toho skutečného, kde za 6.5h také v pořádku jsme.

Hmm, to vypadá jako že jsme se měli dobře co?

PS, přes Nové Dovry jsme vůbec nejeli, měl jsi asi na mysli Novou Ves

jak to viděl FrogXter:
Single X..... jak jsem to viděl já.....

Kapitola prví
Cesta

Sraz na čerpací stanici jsem stíhal. Dokonce jsem tam byl jako první. Kdo mohl tušit, že to bylo mé jediné prvenství za celý výlet. Do čtvrt na jednu jsme tam byli všichni. Já, Guru, Moose, Maďar a Nowatskij. Kromě posledního jsme všichni vypadali jako na cestu do Alp. Jen Nowatskij vypadal, že se chystá na přejezd mezi Palermem a Siracusou. Po tom, co se jej ostatní ptali, zda tuší, kam jede nás ujistil, že do Alp, což názorně demonstroval tím, že si sundal svetr, aby mu nebylo vedro.

„ …..Ale jsou to hodní kluci.
Nechali mě jet mou oblíbenou stovkou....“

Když nás Nowatskij ujisti, že už nemá co sundat, protože přeci nepojede „na ostro“ jsme vyrazili. Vyrazili jsme „nach Prag“ pěkně po „staré“. Cesta Prahou byla OK. Tedy alespoň pro mne. Jel jsem za Triumphem, který razil cestu. Poměrně „svižně“ jsme jeli na Strakonice.
Osudový okamžik nastal u čerpací stanice ve Čkyňi. To, že začalo drobně pršet, bylo to nejmenší. Dlouhou chvíli jsme se rozhodli zkrátit pozdním obědem... Nowatskij se minochodem přiznal k tomu, že je mu „chvilkama“ kosa. Já se fakt nedivil. Já jsem si zapnul vyhřívání už v Praze.
Po chvilce bylo po dešti a vyrazili jsme směr „D“. Další zastávka motoshop. Pořídil jsem si „vysněné“ gumové rukavice a „mistr“ Nowatskij se hodlal dovybavit něčím teplým na cestu. K mému údivu si zakoupil pouze neoprénový „obličeják“. Pokračujeme....
Nutno podotknou, že se opět „trochu“ zrychlilo. Ale jsou to hodní kluci. Nechali mě jet mou oblíbenou stovkou. Bohužel jen po městě, a ještě né vždy. Jak jsme najeli na dálnici bylo po předsevzetí, že pojedu tak do sto čtyřiceti. Ale co, jelo se nádherně. Kluci to „vedli“ sice rychleji, ale nutno dodat, že velmi plynule, a tak se jelo velmi příjemě.



Kapitola druhá
Příjezd

Dorazili jsme k penzionu a vítá nás majitelka. No vítá „nás“ je poněkud přehnaný výraz, protože vítala pouze Guru. Její radostný výkřik: „... Áááá Daaaviiiid!!!“ nás překvapil. O něčem podobném jsem četl v románu „Vojna a Mír“. I když si myslím, že kdyby „to“ (myšleno to přivítání) Lev Nikolajevič viděl, asi by pár stránek ještě přepsal....
Záměr paní Soňi, ubytovat nás ve dvou apartmánech oddělených od sebe dvaceti schody, jaksi nevyšel. Všichni jsme se, k velké smůle polských dělníků, ubytovali společně. Ale o polácích později.

„... Áááá Daaaviiiid!!!...“

Losem, nebo hádkou se určilo, kdo kde bude spát. Nějak jsem u toho nebil a tak jsem jen dodatečně zjistil, že spím s Maďarem v pokojíku 1,8 x 2,2 metrů. Který ostatní přejmenovali na dětský. Guru a Moose si zabrali ložnici. Plocha šest na pět, skříň, stolek a vlastní dveře na balkon. No o tom se nám mohlo jen zdát. U nás „v děcáku“ se postele křížily nad sebou, aby se tam dvě vůbec vešly. O vlastní skříni jsme mohli s Maďarem pouze vášnivě diskutovat. Nowatskij si zabral rozložený gauč v obývacím pokoji. Jak sám konstatoval, že na lodi, by na takové posteli spali tři až čtyři. Aby ne, když sám gauč měl větší plochu, než náš pokoj... Vše korunoval Nowatskij hláškou: „Já tu budu spát diagonálně!“. Jinak byl apartmán super.
… jdeme spát ...


Kapitola třetí
Výlet s překvapením

Ráno jsem si udělal kávu, sedl si na balkon a čekal, až vstanou ostatní. Byla to pohoda, nádherný výhled a takový „vesnický klid“. Hned po ránu jsem dospěl k názoru, že jíst na čerpací stanici ve Čkyni, nebyl dobrý nápad. Tak nějak postupně to zjistil i Guru, Moose a Maďar. Skoro to vypadá, že Nowatskij se tomu vyhnul. Opak byl pravdou. Ten dopadl nejhůř. Bídně (a to je dost mírně řečeno) mu bylo už v noci. Ten jeho „čkyňský stejk“ s hranolkama se mu pomstil....
Po snídani vyrážíme na první výlet. Předem se omlouvám všem, že nebudu psát o tom, jak je úžasné to či ono konkrétní místo, či konkrétní silnice. Pravda je taková, že jsem nikdy nejel první, abych vedl kolonu. Snad jen s vyjímkou silnice do Millbachu, kdy jsem jel prví. Bohužel né proto, že bych ostatní vedl, ale proto, že jsem jel napřed, abych je nezdržoval.... Tak budu popisovat „jen“ zážitky. První „smutný příběh“ byl, že se Nowatskij odtrhl po sto dvaceti kilometrech a jel se léčit z „čkyňského stejku“. Bylo mu fak zle. My ostatní jsme pokračovali dál. Jeli jsme někam do hor. Jak mám asi vědět kam přesně, když jsem jako navigaci používal Maďarovo brzdové světlo.

„ ...Guru začal popíjet „rádlera“
a své nicnedělání maskoval tím,
že provádí fotodokumentaci...“

Ale dojeli jsme k obchoďáku. To vím přesně. Zhasla Maďarova brzdovka a objevili se nákupní košíky. Vyrazili jsme koupit jídlo na piknik. Ani nevím jak k tomu došlo, ale z piknikové šunky a sýra se začal košík plnit nakládaným masem na grill. Pak zmizel Moose, aby se za deset minut vrátil s jednorázovým grilem. Skupina „instatních trempů“ vyrazila do hor. Vlastně vím, jen to, že se jelo neustále do kopce, a do kopce... až tam najednou končila silnice a začínal les. Jo a v místě kde končila silnice a začínal les, byla ještě dřevěná lavička. Ideální místo na piknik. Moose zapálil grill (a né náhodou to bylo mým zapalovačem), Maďar začal připravovat maso a já začal vyřezávat nádobí. Guru začal popíjet „rádlera“ a své nicnedělání maskoval tím, že provádí fotodokumentaci. Během přípravy masa jsem vyřezal vidličku a na přání velkého Guru nakonec i dřevěný nůž. Během našeho pikniku jsme ještě stihli: „nakrmit“ jednoho rakušana i s jeho psem. A dýmem z jednorázového grilu zmást nějakou orientační běžkyni. Nejprve se z lesa ozývalo něco jako „šajze wetr“ a kydž z dýmu vyběhla na cestu, tak něco nesrozumitelného co končilo slovem „turist“.
Po pikniku jsme vyrazili „domů“



Kapitola čtvrtá
Kokosový ořech a závora

Po snídani „u vědmy“ (tak jsme přejmenovali majitelku penzionu, protože předpovídala počasí) jsme vyrazili na další výlet. Nevím jak je to možné, ale pokaždé si z té cesty vybavuji jen dlouhý tunel u Zell am See. A pak to, že to bylo vždy z kopce a do kopce. Vlastně ještě to, jak se Maďar a Guru (každý na jiném výjezdu z kruhového objezdu) dohadují přes vysílačku, kdo jede blbě. Z úcti ke Guru bych to nerozebíral, ale v zájmu objektivity.... měl pravdu Maďar. Průkopník slepých uliček (Guru) se otočil, a vyrazil směr „Maďar“. Ostaně já také. Jen díky této příhodě si pamatuji, že jsem jel po silnici č. 163. Ty rakouské silnice jsou fakt super. No dost tomu pomohlo, že tempo určoval Moose a já jsem si cestu, díky „opisování“ jeho stopy krásně užil. Po nějakých „kopečkách“ jsme zastavili v prosluněném údolí na parkovišti u pizzerie „ Da Vinchi“. Plán byl jasný: jdeme na oběd.....

Jak se později ukázalo, pizzerie „Da Vinchi“ a k ní přiléhající klub „Kokosový ořech“ by se klidně mohla souhrně jmenovat „Modrá ústřice“. Tak jsme tomu i nadále říkali. Bohužel se náš kamarád Nowatskij nevyléčil ze střenví chřipky, kterou mu „nadělil“ již zmiňovaný stejk, a bylo jasné, že plánovanou cestu na přehradu by nezvládl, bylo třeba vymyslet plán „B“. Plán B spočíval v tom, že skupina MGM a já vyrazí na přehradu a za dvě hodinky vyzvedneme Nowatskiho v Modré ústřici, kde se zatím prospí. Vědom si svých jízdních kvalit a toho, že dvou hodin, by mohli být tři jsem plán B přehodnotil.

„....Dojel jsem ho už jen jednou.
Na křižovatce, když se mě chtěl zeptat,
jestli pojedeme rovně, nebo doleva....“

Představa, jak Nowatskij sedí ve svých kožených kalhotech v modré ústřici, je mu špatně a čeká až přijedeme byla sice vtipná, ale kdyby jste viděli ten plakátek u dveří (Kdo je Zed?) tak jsme raději vymysleli plán C. MGM vyrazí na přehradu a já s Nowatskim domů. Teď jsem si připadal jako „bajker“ jedu se svým TDM za 150 koňským Triumphem a nejen, že ho v klidu dojíždím, ale jsešte si za ním, jen tak „machrovsky“ kličkuji. Bohužel čerstvý vítr udělal Nowatskimu nějak lépe a po dvaceti kilometrech už se musím sakra snažit. Po sto kilometrech Nowatskij „ožil“ a bylo po „bajkerství“ Dojel jsem ho už jen jednou. Na křižovatce, když se mě chtěl zeptat, jestli pojedeme rovně, nebo doleva.
Vlastně ani nelituji, že jsem nejel na přehradu. Jednak bych tempu MGM nestačil a pak bych se nikdy nedozvěděl, jak se dá přesunout 150 tunové rypadlo z jezera na jezero.... Jediné čeho lituji je to, že jsem jim (MGM) nemohl ukázat, jak se dá rozebrat zamčená závora.


Kapitola pátá
Chvilka architektury

Je večer. Dorazila skupina MGM a vypráví zážitky z přehrady. Ta závora mě mrzí. To by byla fakt výzva. Ale vesele se bavíme. Možná že jsme se bavili víc, než vesele. Alespoň vedle bydlícím polským dělníkům se to zdálo. K jejich smůle to dali najevo boucháním do zdi. To chlapci „narazili“. No ostatně nemohli čekat, že na druhé straně má mejdan statik a architekt.

„.....Než se mi podařilo vysílačku nalézt,
tak přestal hekat . Tak jsem si lehnul a začalo to nanovo.
Na třetí pokus jsem jí našel.....“

Tak se jim, mimo odpovídajícího bušení dostalo i informace, že mezi bytová příčka má mít 52dB. Protože tuto informaci nepochopili, patrně proto, že byla v češtině, bylo další odpovědí na jejich bouchání, to samé „bušení“ doprovázené výkřiky „Ruhe!“ a byl klid. Ale upřímě, nechtěl bych, aby mi druhý den nastoupili pracovat na mém domě......
Šli jsme spát..... Ale sotva jsem ulehl uslyšel jsem nějaké vzdechy.... Guru nám do „kajuty“ schoval vysílačku, do které pak vydával divné zvuky. Než se mi podařilo vysílačku nalézt, tak přestal. Tak jsem si lehnul a začalo to nanovo. Na třetí pokus jsem jí našel.....
Ráno jsem realizoval pomstu. Ze dvou křesel, taburetu, polštářů, plechovky od redbullu a provazu jsem postavil barikádu, kterou jsem „zazdil“ dveře do ložnice. Malou vadou za kráse bylo to, že ta past v podobě nastražené lahve a plechovky „sklapla“ na Mooseho. Zatím co Guru chrápal. No nic. Na druhý den, jsem jim pod prostěradlo zastlal lžičky. Bohužel ani to se moc nepovedlo. Kdybych jim to druhého dne neřekl, tak by to ani nevěděli....
Příště jim budu muset zastlat pánvičky, aby to mělo efekt.


Kapitola šestá
vodopád

Nowatskij odmítá snídat. Vlastně odmítá cokoli. V předčasnému odjezdu domů mu zabránil hřeb v zadní pneumatice. Tak se s námi vydává k vodopádu. Cesta byla fajn, i když vlastně nevím kudy. Ale byl tam tunel. Jo a taky pěkné parkoviště pro motorkáře. Za 1E si tam můžete do skříňky zamknout věci. Úžas.

„….Takový vodopád je fajn úkaz.
Jenom ten zážitek kazí fakt,
že je to tam do kopce.....“

Většina z nás si tam zamkla helmy. Guru si zamknul Moirové spodky (no helmu taky). Dole pod vodopádem fotí Guru a Nowatskij kalendář. Letos prý bude jen měsíční. Ale když se ty fotky chytnou, tak příští rok nafotí týdení....
Takový vodopád je fajn úkaz. Jenom ten zážitek kazí fakt, že je to tam do kopce. Vůbec ty rakušáky nechápu. Lanovku mají na každém kopci.... jenom tady ne. Ve dvou třetinách kopce je restaurace. Po zkušenosti z modré ústřice jsme už pozorní. Naštěstí vyběnul číšník v originál „lédr héze“ i s „padacím mostem“. Cesta dolů byla poučná. Bohužel tu informaci o špatných botách a slezlém nehtu si Maďar nechal až na konec. Tak to vypadá, že mi teď na pravé noze ten nehet sleze.
Abychom si užili dost vody, tak nám cestou z vodopádů dom pršelo.



Kapitola sedmá
„Hóch Alpen štráse..“

…. Kdesi v Alpách....
Představte si, že jedete po sinici do kopce. To není tak zlá představa. Ale jedete ještě výš. Je tam mlha. To ještě taky jde. Pak tam je stále mlha, ale už tam není silnice. Pak je tam závora. A stále jedete nahoru. Už jste tak vysoko, že karburátorový motor odmítá podávat výkon. A krom té mlhy a chybějící silnice začalo sněžit....
Ne nejste na běžkách, ani se školní výpravou na cestě za Yetim.

„...Buďte si jisti, že i kdyby tam byla chrlící islandská sopka,
nebo jedovec jak panelák, tak se Maďar vrátí
se zvednutými palci a bude tvrdit: „DOBRÝ“....


To jedete na motorce za Maďarem.
No a aby toho nebylo málo, tak za zatáčkou je přes celou silnici sněhový jazyk. Zastavujeme.
Co dál? Otočit to? Nikdy. Obzvláště když jsme si včera večer vyprávěli o motorkářích na DAKARU. To dáme.
Ale bude lepší někoho vyslat, ať se podívá, jak to vypadá dál....
Tak až se Vám tohle stane, tak na ten průzkum pošlete kohokoli. Třeba svého křečka, kulhavou babičku, hlucho-němou sousedku, bývalou tchýni... jen tam NIKDY neposílejte Maďara. Buďte si jisti, že i kdyby tam byla chrlící islandská sopka, nebo jedovec jak panelák, tak se Maďar vrátí se zvednutými palci a bude tvrdit: „DOBRÝ“....
Tak jsme ze značky nebezpečné klesání vyrobili provizorní hrablo. Guru za naší asistence překonal první ledový jazyk. Bohužel dál to nešlo. Do budoucna si budeme pamatovat dvě věci:
1)z Hondy CB a značky klesání, provizorní rozlbu nevyrobíš.
2)Když Maďar říká „dobrý“, tak bez rolby neprojedeš.
Tak jsme si zopakovali transport Hondy, ale v opačném směru. Ani nevím, kde kluci sehnali to svodidlo, protože já jsem „kutal“ sníh.... Ale dostali jsme jí zpět. I přes to, že jsme neprojeli jsem rád, že jsem tam byl..... Jo a by to stálo fakt za to, tak při cestě domů jsme narazili na zavřenou závoru. Bohužel tam byla nějaká domorodkyně a já jsem se opět nemohl předvést při boji se závorou. Ale tu rakušandu bych Vám pál vidět. Vylezla z auta, kouká do mlhy, ze které se noří pět postav na motrkách. Myslím, že se jí tu noc muselo zdát o mimozenšťanech.....



Kapitola osmá
Cesta domů

Cestu domů jsme jeli ve dvou etapách. MaM vyrazili již brzy ráno. Vědma to registrovala a snídani prostřela pro tři. Pak jsme vyrazili my tři. Cestu vedl Guru následován Nowatskim a mnou. Rakousko se s námi rozloučilo nádherným počasím a čechy nás přivítaly kroupami a deštěm. Ale na nás si kroupy nepřijdou. Přečkali jsme je v restauraci. Pak už to docela šlo....

Domů jsme přijeli v pořádku.
A za to jsem rád.
Také bych rád všem moc poděkoval za nádhernou akci.

Cestopisy jsou již v Galerii akcí (zde na levé straně) - doplnil jsem je i o galerii fotek a snad brzy dodám i video pro potěchu Vašich známých nebo cizích návštevníků našich stránek....

Nemám co bych dodal k oběma cestopisům a nezbývá mi než všem poděkovat za to, že jsem letos mohl být při tom.

díky za zprostředkování pomocí cestopisu....zvlášť ten Frogxterův mě bavil.

snad priste

Aby nedošlo k mýlce, kdo vlastně nás zatáhl do kokosového klubu :

Mno, tos teda tahat z archivu nemusel

Ale Těhotnej vypadá velmi, ale velmi spokojeně s "brazilským" kamarádem - tuším že se jmenoval Mario