Vždy jsem toužil potom, napsat cestopis z daleké a dobrodružné cesty, dnes si mi můj sen splním.
Tak si takhle jedu z Teplic a užívám si jízdu podzimní krajinou, když tu najednou periferně na levé straně zahlédnu kopec a tak zatočím a už uháním po úzké asfaltové cestě směrem k úpatí oné hory. Zanedlouho jsem z asfaltové cestičky odbočil na polní, která vedla do lesa a jejíž směr se mi zdál být dobrý. Pádím si to malebnou cestičkou v listnatém lese, ale protože bylo po dešti párkrát mi pořádně zalepilo
Po několika odbočkách, které jsem minul v zápalu offroadové jízdy jsem se dostal na rozcestí kde dvě slečny venčili pejska, původně jsem se jich chtěl zeptat na cestu směrem vzhůru, ale pak jsem v poslední chvíli zahlédl jejich nechápavý výraz v obličeji a tak jsem jako by nic zahnul doleva, no jako by nic to úplně nebylo, byl jsem docela rád, že jsem jim nezajel šťastně poskakujícího pejska. Pokračuji dál po cestě která se zužuje a zužuje a náhle se točí napříč vrstevnicemi, kameny a výmoly jsou čím dál tím větší, už stojím ve stupačkách, ale marná snaha tento malý boj prohrávám, ale bitvu v žádném případě
Obracím a hlavou se mi honí myšlenky jak dolů........................ zvládám bez pádu, huf. Dojel jsem zpět na rozcestí kde ještě pořád slečny venčili toho rozdováděného pejska. Stavím a pokorně se ptám na cestu, která mě dovede na vrchol. Jedna ze slečen mávne rukou neurčitým směrem a s takovým posměšným úšklebkem dodá, že tam tudy na horu jezdí i auta. Auta??? už jsem neváhal ani vteřinu dal za jedna a vydal se tím směrem. Blbost, blbost, říkám si v duchu pro sebe když jedu tou kolmou cestou na horu plnou velkých kluzkých kamenů na kterých by zůstal vyset i jeep s náhonem na všechny čtyři, ale nevzdávám to bojuji už jen pro ten její blbej škleb to dám. Pořád si , ale uvědomuji , že jsem na úpatí a jestli to půjde takhle dál tak nemám šanci. Ježíš to bude trapas pořád cítím jejich pohledy v zádech a úplně přesně vím jak se přitom tváří. Hurááá a je to tady, malé osobní vítěství, vyjel jsem na lesní cestu pro čtyřstopá vozidla, zastavím a pyšně se ohlédnu to jsem neměl dělat jelikož jsem pochopil, že ta slečna ukazovala na cestu, která začínala trochu více vpravo a na které právě stojím a né ten vyschlý potok, kterým jsem se dral na horu, no nic jedeme dál I. etapu mám zdárně za sebou.
Cesta mírně stoupá po vrstevnicích až do sedla kde se těsně míjíme v jedné pravotočivé zatáčce s cyklistou na horském kole s odpruženými vidlicemi, kotoučovými brzdami a chrániči včetně crosové helmy, asi to nebude lehký terén blesklo mi hlavou, ale když už jsem tak vysoko. Cesta ze sedla je dost kamenitá a jak jsem již psal bylo po dešti a tak jsem si moc neužil krásné vyhlídky na středohoří jelikož jsem měl plné ruce práce udržet můj stroj na opravdu místy úzké cestičce. Po několika zástavách srdce jsem na hoře, nádherný pocit a euforie z vítěství se mi trochu mísí s pocitem strachu a obav při pomyšlení na cestu opačným směrem. Porozhlédl jsem se po okolí a chvilku se kochal a užíval si toho blaženého pocitu, ještě pár fotek na důkaz mého vyprávění sedám na Alpíka a vzhůru dolů.
Cesta dolů nebyla až tak hrozná jak jsem si představoval i když jsou úseky kde raději zařazuji neutrál abych náhodou v návalu nervozity nepřidal plyn a nebyl tak dole zbytečně rychle, ty nejhorší úseky už mám za sebou a tak zařazuji za jedna a s lehkou rukou na plynu sjíždím na úpatí kde už dávám dokonce za dva a po chvíli najíždím na dobře známou asfaltovou cestu, která mě dovedla až domů, k mým blízkým a kamarádům.
Né každá cesta musí být daleká aby byla dobrodružná